Imaginarius

Iluze pro Lví srdce

3. dubna 2015 v 23:29 | Maglaiz
Tak na sebe vzájemně zíráme.


"Je mi líto, šéfe, s tímdle nic nesvedu," zaznělo dunivě z otevřeného chřtánu vzducholodi.
Děsivý verdikt znamenal jediné. Práci a ta snílčí posádce nikdy nebyla nijak sympatická. Znamenalo to probudit ze zimního spánku uremcané Dalekozraké, jejichž oči vidí na vesmírné míle daleko, a pořádně namasírovat pažní svaly, jelikož kotvy se neptají, co posádka dělala celou dobu. A taktéž bude muset jejich drahý kapitán Imaginarius, ještě do nedávna sužovaný strašlivou chorobou, zasednout spolu s důstojníky Hernajsem a Kurňajsem za stůl a počítat. Posádka sice nevěděla, co to znamená počítat, ale podle vyprávění starého mechanika mistra Sádlo to muselo být něco příšerného, co překoná i potomka třináctihlavé saně a chapadlovitého krakena. "Kéž by byl i jiný způsob přistání," povzdechla si posádka a jala si navzájem mnout pažní svalstvo.

Iluze pro Růženku

13. března 2015 v 22:59 | Maglaiz
Zhaslo.


Tma. Všude tma, až na malý, ale silně zářící bod na obzoru a možná až za ním. "Je, kapitáne, někdo čmajzl hvězdy!" Kapitán si nikým neviděn, neb byla tma tmoucí, pravicí prohrábl bradku vzorně zastřiženou a navoskovanou do špičky. V zeleném oku sice plápolal nezbedný plamínek, ale dnes byl poněkud zamžen. "Chlapi, tohle se vidí jednou za sto let. Inu, když odchází ze světa obyčejný človíček, tak jeho hvězda zhasne, jako když zfouknete svíčku. Ani to nezaprská, jen chvíli zůstane čmoud. Zda-li byl člověk dobrý, čmoud voní, když nebyl, nu, tak holt zapáchá. Jenomže když svět opustil člověk sám zářící jako jeho hvězda, okolní světýlka propůjčí té jeho hvězdě svou záři, aby naposledy mohla řádně osvítit jeho cestu, a pak vybouchnout v tisícero jisker." TRRRROUB! SMRK, smrk.

Iluze pro Tomáše

7. března 2015 v 21:55 | Maglaiz
Kuřecí kung pao s bambusovými výhonky

[]

Necelá posádka zírá do černé hlubiny vzdušného korábu. Pojďme zírat s nimi.

Iluze pro Alexandra

27. února 2015 v 23:06 | Maglaiz
Nejrelativnější běžec na světě


Z otvoru v palubě na zádi vylít hasák a s dutým cinknutím dopadl na dřevo. Za ním dopadla ta nejhrubější, nejkrutější a fuj nejvošklivější nadávka, jakou kdy moh svět uslyšet. Okolo díry se náhle srotil celý dav - vlastně ne dav, neb to je číslo neurčité a přitom rozlehlé a nebeská bárka nebyla nafukovací, anóbrž dřevěná s občasným železným kouskem, tudíž se zcela vylučuje, aby něco určitého mohlo obsahovat neurčitost, to dá rozum - tak tedy celá posádka - ta taky vlastně ne, přece jen kormidelník musel zůstat u kormidla, neb jinak by se mohla vzducholoď ještě více ztratit než dosud, což by bylo zcela kontraproduktivní k tomu, o což se již delší čas veškeré osazenstvo snaží, ergo kormidelník pouze kroutil krkem snaže se napodobiti sovu - takže tedy celá posádka bez kroutícího se kormidelníka obklíčila kulatou mezeru v prknech. Tomu se říká jazyk! Kam se hrabe němčina se svou Pünktlichkeit, Präzision a Genauigkeit! Hle můžeme říci, že člověk lže, ale taky to můžeme říci kulantnějc, že říká nepravdu. A to si tak člověk říká, že víc už se s tím nedá dělat a hle, přijde tiskový mluvčí a pronese: "Pokud bychom přistoupili v této věci subjektivním hlediskem k dané věci, pak se nám pod vlivem různých faktorů může jevit daná věc v mlze. Pokud bychom přistoupili v této věci objektivním hlediskem k dané věci, pak dojdeme k názoru, že subjektivní hledisko je v tomto případě daleko vhodnějším prostředkem nazírání na danou věc."
A pak se divte, že to nikam nevede.

Iluze pro Věnceslava

13. února 2015 v 21:33 | Maglaiz
Sliby se dávají a voda teče?


Porucha motoru byla závažnější, než se prve zdálo. Na rozžhavený železný válec, v němž se jako namodralá třpytivá voda mísily denní i noční sny veškerého tvorstva vesmíru, pravidelně se syčením dopadaly krůpěje potu. Pojďme sledovat slané kapky proti proudu jejich dráhy. Dlouho nic neuvidíme. Až náhle se vedle kuliček mořské vody objevilo bílé chmýří. Opusťme vodnatou cestu a vnořme se do příjemné, měkké běloby. Čím dál hustější chmýří již připomíná důmyslně propletené nitky perského koberce. Teď se mihlo cosi černého! A zase! A zase! Zpomalme. Hle! Přátelsky na nás cení svá zubiska a nožkama mává bleška. Nebo veška? Nikdy to nepoznám. Raději vyplujme na bílou hladinu. Oceánské příšery se sice tvářily přívětivě, leč nepodceňovat. Ale co to? My se neplavíme po bílém perském koberci! Koberce přece nevyrůstají z mužské tváře a neovíjí se okolo pasu jako kýlový pás stahující již tak ohromný pupek. Vážení, stali jsme se obětí autora. Toť on! Toť muž, na němž nyní leží břímě přistání Imaginariovi lodi. Podaří se mu motor původně určený pro lesný kolesový traktor čili lakatoš ergo LKT zprovoznit?

Iluze pro Vandu

6. února 2015 v 23:05 | Maglaiz
Bez klobouku, bos
narazil si nos?


Křik a hvizdot vyplašil rodinku nebeských sardinek. Hemžení rukou a nohou po ráhnech úspěšně dokončilo svůj úkol. Plachty se schoulily a přimkly se k dřevu jako vyděšené děti ke své matce. Veselí zavládlo v plachtoví. "Krucinál!" Ovšem ne všichni zažívali pocit úspěchu. Ze zádi lodi se ozývaly nadávky různé hrubosti i hlasitosti, jež byly v přímé úměře se zvyšující se frekvencí cinkavých ran kovu o kov. "Zatracený krám! Prej Země se na to specializuje, prej zajděte za Peterem Šinálem, se v tom vyzná. Ani očko nenasadíš!" Ding, ding, DING! "Moji tchýni na něj! Mor ho!" A v této chvíli nejen kapitán, ale i celá posádka věděla, že přistání se na nějaký čas odkládá.

Iluze pro Robina

30. ledna 2015 v 22:51 | Maglaiz
Děti a zvířena... nejlepší vařená?


Vítr opět nadouval plachty a na sametově tmavé obloze se zatřpytily hvězdy - příběhy, jež byly jako lampióny štěstí vypuštěny do hvězdného prostoru nejvěrnějšími mezi věrnými. Cestovatelé - dušezpytci - Snílci svým blouzněním pod náporem Iluzí dali universu nový život. U kormidla nyní vzpřímeně stojí muž ostrých rysů, černého vlasu a mušketýrských vousů a svým jasně zeleným okem probodává temnotu. Astroláb je stále pochroumaný. Posádka ví, že budou muset v nejbližší době přistát v nové zemi. Nechtějí myslet na nepříjemnosti, jež je dozajista na nové planetě čekají, ostatně jako obvykle, dnes však mají velice dobrou náladu. Kapitán se uzdravil a myšlenky hvězdoplavců se mohly pro jednou upnout k domovům, k rodinám, jež zanechali na planetách Snílčí galaxie. Jakpak se vede jejich ratolestem a láskám?

Iluze pro Vladana

9. ledna 2015 v 22:31 | Maglaiz
Na vandr


Poslední vybělené prstní kůstky Smrťovy pravice jemně svíraly ouško šálku cibulového vzoru. Vůně jasmínového čaje se v podobě mléčné mlhy proháněla hrudním košem kostlivce. A za zvuku vrzajících pantů dveří hrobky, jež vydávala kmitající hnáta položená přes druhou, zaznělo do éteru hlasem těžkým jako kamenné víko sarkofágu ŽE JÁ TI ZASE SKOČIL NA LEP?!

Iluze pro Karinu

2. ledna 2015 v 22:41 | Maglaiz
Lovit se nevyplácí.


Poslední vybělené prstní kůstky Smrťovy pravice jemně svíraly... ouško! Já tě varovala, čtenáři.

Iluze stá padesátá pátá

26. prosince 2014 v 21:55 | Maglaiz
Střet světů


Poslední vybělené prstní kůstky Smrťovy pravice jemně svíraly... Jsi si jistý, že to chceš vědět, čtenáři?

Iluze stá padesátá čtvrtá

5. prosince 2014 v 22:54 | Maglaiz
Píseň vody


Poslední vybělené prstní kůstky Smrťovy pravice jemně svíraly... Vážně to chceš vědět, čtenáři?

Iluze stá padesátá třetí

28. listopadu 2014 v 22:52 | Maglaiz
Bylo... nebylo?

[]

Poslední vybělené prstní kůstky Smrťovy pravice jemně svíraly... cožeto svíraly?

Iluze stá padesátá druhá

21. listopadu 2014 v 19:13 | Maglaiz
Hvězda - ta nebezpečná věc.


Shrbená postava pod vyšívanou dekou se došourala ke stěžni. Bělovlasá paruka nasazená značně nedbale na hlavu odkrývala matný tmavý vlas. Z hrdého kapitána toho zbývalo žalostně málo. Pouhý skelet. Namísto blesků z očí čišel jen chlad. Nebyl to ten bezcitný chlad. Na Aberratio zavítal kmotr Smrť. Přišel jen na šálek čaje?

Iluze stá padesátá první

14. listopadu 2014 v 22:45 | Maglaiz
Moře i tůně jedno jsou. Obé skrývá prastaré.

[]

Kapitán už jde...

Iluze stá padesátá

7. listopadu 2014 v 19:13 | Maglaiz
Hou, hou stíny jdou
Hou, hou za tebou
Utíkej, člověče,
Nebo tě sežerou


Splihlé plachty mocného hvězdného korábu se lehce zachvěly. V jemném vánku šeptá tisícero hlasů. Nezapomněli, nezapomněli! A slyší! Rady Snílků, jak pomoci kapitánovi, byly pozorně vyslechnuty. Snad není pozdě, snad... Rychle! Rychle! Tohle musí zachytit uši samotného Imaginaria. Jemu jsou ta slava určena. Snad není pozdě. Mluvte, mluvte dál, Snílci. Nepřestávejte! Ještě chvíli vydržte, než přivedou kapitána.

Iluze stá čtyřicátá devátá

1. listopadu 2014 v 17:49 | Maglaiz
Pod žhavým sluncem


Bohyně noci zahalila svět do svého sametového závoje. Závoji však něco chybí. Zlatá hvězda, obrovská perla i blyštivé brilianty zmizely. Hvězdy zmizely. Tíha veškerého vesmíru dolehla na muže ostrých rysů. Při pohledu na prázdně černou oblohu se mu podlomila kolena a vlasy pokryl stříbrný děs. Tak bledý. Krev opustila své útočiště pod kůží obličeje a zanechala po sobě jen zesinalou, rozpraskanou poušť, na níž slzy zoufalství jen zasyčely. Tak bledý! Došla snad Aberratio samého konce Vesmíru? Již nikdy nenalezne cestu zpět? Domů. Domů! Vše marno! Kapitána postihla neznámá choroba, jež mu bere klid, sílu i samotný život. Kde hledat lék?

Iluze stá čtyřicátá osmá

25. října 2014 v 23:42 | Maglaiz
Volnost je privilegium?

[Tea]

Bílé plachty, na nichž se skví zlaté souhvězdí Argo, se třepotají ve hvězdém větru. Příznivém větru. Alespoň něco zachovalo přízeň prokletému korábu. Posádka je nevrlá. Je tomu již mnoho let, kdy opustili rodnou půdu galaxie Libere. Odešli, protože je doma nic nedrželo. Nyní jsou plni touhy opět spatřit na vlastní oči bílé věže přízračného přístavu Aberratio.

Iluze stá čtyřicátá sedmá

10. října 2014 v 23:23 | Maglaiz
Pláču, pláču, pláču sůl. Do ouplňku je už jen půl.

[]

Neskutečně děkuji všem, kteří se aktivně podílí na chodu klubu zvenčí i zevnitř. Jste větrem do plachet kolosu jménem Klub Snílků.


Imaginarius. Již od dávných dob si Snílci i Snílčata špitají pod duchnou toto jméno. Jeho jméno. Hrdinný kapitán se stal pevnou součástí snivého národa a jeho koloritu. Příběhy o kapitánových četných dobrodružstvích a nebezpečenstvích se nesou od úst k ústům po tisíce let. Někdy doprovázeny bázním, jindy vypravovány s hrdostí v srdci. Přízračná loď Aberratio a její kapitán Imaginarius. Zbloudili na cestě souhvězdími za pomoci zrádného astrolábu. Leč i v této průzračné legendě se na dně krčí kal neznáma. Kdo byli ti, kdož se vydali na cestu s ním? Hrdlořezi? Staří hvězdní vlci? Či zcela nové, zrovna narozené duše? O posádce snílčí kroniky mlčí. Nalezneme kdy odpověď?

Iluze stá čtyřicátá šestá

3. října 2014 v 23:00 | Maglaiz
Do hvozdů dobrých i zlých!


Neskutečně děkuji všem, kteří se aktivně podílí na chodu klubu zvenčí i zevnitř. Jste větrem do plachet kolosu jménem Klub Snílků.


Již je to mnoho prosněných let, co Pán Iluzí, kapitán Imaginarius, vyplul se vzducholodí, nesoucí přízračné jméno Aberratio, mezi neprobádaná souhvězdí, aby nalezl místo svých snů, jež střežil ve svých myšlenkách jako největší tajemství.
Na výpravu nepřizval žádné snílky a v době slavností v přístavu Aditu vyplul to temnoty nebes. Ovšem u hvězdy Aurory si s ním osud pohrál a jeho astroláb postihla porucha, která nemůže být opravena rukama lidí. Imaginarius už dlouho bloudí ztracen mezi hvězdami snaže se najít správný kurz.
U Aurory se na jeho počest konají klání ve snění. Snílkové s neutuchající snahou hledí k nebi v naději, že naleznou bájného kapitána. Řídí se dle stop, jež za sebou zanechal Imaginariův hvězdný koráb Aberratio. Tyto stopy se zovou Iluze, které každého snílka polapí jako siréna svým zpěvem a nutí ho tak dlouho snít a fantazírovat až k umdlení. Každý příběh odhaluje střípek toho, kam Imaginarius mířil. Bude však nalezen včas?

Iluze stá čtyřicátá pátá

19. září 2014 v 22:48 | Maglaiz
Tam, kde vrba nalézá zrcadlo, jest klíč i brána.


Neskutečně děkuji všem, kteří se aktivně podílí na chodu klubu zvenčí i zevnitř. Jste větrem do plachet kolosu jménem Klub Snílků.


Již je to mnoho prosněných let, co Pán Iluzí, kapitán Imaginarius, vyplul se vzducholodí, nesoucí přízračné jméno Aberratio, mezi neprobádaná souhvězdí, aby nalezl místo svých snů, jež střežil ve svých myšlenkách jako největší tajemství.
Na výpravu nepřizval žádné snílky a v době slavností v přístavu Aditu vyplul to temnoty nebes. Ovšem u hvězdy Aurory si s ním osud pohrál a jeho astroláb postihla porucha, která nemůže být opravena rukama lidí. Imaginarius už dlouho bloudí ztracen mezi hvězdami snaže se najít správný kurz.
U Aurory se na jeho počest konají klání ve snění. Snílkové s neutuchající snahou hledí k nebi v naději, že naleznou bájného kapitána. Řídí se dle stop, jež za sebou zanechal Imaginariův hvězdný koráb Aberratio. Tyto stopy se zovou Iluze, které každého snílka polapí jako siréna svým zpěvem a nutí ho tak dlouho snít a fantazírovat až k umdlení. Každý příběh odhaluje střípek toho, kam Imaginarius mířil. Bude však nalezen včas?

 
 

Reklama