Imaginarius

Iluze pro Havla

16. října 2015 v 20:08 | Maglaiz
A svět se točí dál.


Měl štěstí. Ačkoliv dopadl zády na mohutnou větev, v porovnání s tím, co se mu všechno mohlo stát, si jen vyrazil dech. Zůstal ležet, lapal po vzduchu a přemýšlel. Věděl, že si tělo s křečí dýchacích svalů poradí samo, ostatně není to poprvé, co se mu něco takového stalo. Poprvé ho však do tohoto stavu přivedl hýbající se strom. Je snad živý?!
Imaginarius už se svou posádkou viděl ledascos. Třeba obrovskou zeleninu, která se je snažila sníst. Jediný, kdo měl z těch potvor radost, byl kuchař, protože konečně to nebyl on, kdo vařil. Ale stejně ta zelenina ožívala jen díky tomu, že na oné planetě byla divná voda. Co když mají divnou vodu i tady? Bude se vám to zdát divné, ale Imaginarius se s onou skutečností smířil docela rychle.
Co to? Imaginarius otevřel oči. Již před tím se mu zdálo, že strom se uklidnil a přestal se hýbat. Vskutku. Ale proč? Reaguje na pohyb? Ne, to by přece ublížil tomu papouškovi. Mstí se za to, že jsme mu svým neohleduplným přistáním poškodili korunu? To by na nás zaútočil už na zemi. Zbývá poslední možná varianta...
Kapitán se posadil a pozorně sledoval každou prasklinku v kůře na okolních větvích. Tam, kde předtím ulpěla jeho noha nebo ruka, odpadla kůra i borka a z obnažených míst prosakovala míza. Imaginariovi problesklo myslí: Jsem komár! Jsem pro něj otravný hmyz, který mu způsobuje bolest!
Bylo mu jasné, že musí vzhůru postupovat pomalu, což snášel s velkou nelibostí, zvláště když spěchal, aby se shledal se svou lodí. Opatrně přikládal ruce ke stromu a zvolna šplhal po větvích jako po zvláštním hybridu žebříku a točitého schodiště. Sem tam se dotkl nesprávného místa a musel se přikrčit či nadskočit, aby ho opět nesmetla jiná rozzuřená větev. Přesto se čím dál víc přibližoval k vrcholu. Občas se také musel pevně přitisknout, až se vzorek kůry vmáčkl do jeho tváře, protože vítr neustával. Spíše naopak nabíral na intenzitě a snažil se milého kapitána vychýlit z rovnováhy.
Náhle ho do levé tváře něco uhodilo. Imaginarius zavřel oči a pevně objal kmen stromu. Chtěl počkat, až se strom uklidní, ale když si v mysli promítal předchozí úkony, nezjistil, kde stromu ublížil. Také ho udivilo, že větev má větší trpělivost než předtím. Neustále ho plácala do týla. Riskne to a podívá se. I kdyby měl přijít o oko, musí vědět, co se děje!
Namísto předpokládané větve se ve vzduchu kymácel konec utrženého provazového žebříku s dřevěnými příčkami. Natáhl se po něm rukama a ani nemusel dlouho přemýšlet, zda využije k cestě nahoru nový prostředek, nebo se vydá všanc rozčilenému stromu. Imaginarius se zhouplnul právě včas. Ohromná rozhořčená větev, široká asi loket, udeřila do kmene stromu v místě, kde ještě před chvílí měl kapitán trup, a s gejzírem třísek se rozštípla ve dví.


Iluze pro Diviše

9. října 2015 v 20:08 | Maglaiz
Občas je dobré umýt okna - i ta vedoucí do duše.


V poničených korunách stromů to zapraštělo a ulomené větve zachycené svými bratry či se držící své domoviny již jen silou vůle počaly padat dolů. Listovím to zašumělo, jak jím projel neviditelný hřeben kadeřníka přírody. Náhle všechen hlomoz prořízl zděšený řev několika mužů. Vědomí Dalekozrakých, ještě před chvílí si poklidně podřimujících v různých krkolomných polohách na ramenech strnulých pánů džungle, jaksi zjistila, že jejich těla už nějakou tu vteřinku zapřičiněním větru jsou táhnuta k zemi gravitační silou G.
"K zemi!" zavelel stále přeskakujícím hlasem Kurňajs a skácel se k zemi pod náporem padlého Dalekozrakého.
Posádka přesvědčena příkladem nadřízeného majzla sebou na zem jako zkušení kaskadéři. Jediný, kdo zůstal stát, byl Imaginarius. Zprvu chtěl padnout jako poslední (kapitán má přece vždy dělat vše jako poslední), ale když se rozhlížel po mužích ležících na zemi, všiml si, že se přes ně prohnal nějaký velký stín. Vzhlédl. Na nebi rajtovala tam a zpět plachta. Tenhle kus látky by poznal kdekoliv na světě. Nadýchaný oblak protknutý naostřeným bažantím brkem, z něhož ukapává inkoust. Poznávací znamení Aberratio. A hle, z plachty se táhnou čtyři provazy, z té výšky viditelné pouze jako tenké nitě. Plachta se nejspíše uvolnila - a kde je plachta, tam je i...
Imaginarius se vyhnul větvi, která by pravděpodobně zasáhla jeho levé rameno. Oči mu těkaly z jednoho torza stromu na druhé a pokusil se v pádech větví a Dalekozrakých nalézt nějaký rytmus. Sice tam nebyl, ale za to si všiml jiné věci. Vyrazil. Skákal přes mohutné kořeny, podbíhal ztrouchnivělé, věkem zkroucené padlé kmeny, uhýbal tu na jednu, tu na druhou stranu padajícím předmětům či bytostem, až se dostal do míst, kam nemohl spadnout ani lísteček, natož velká větev. Vyskočil na kmen stromu, který kdysi vyvrátila asi vichřice. Koruna toho stromu se tehdy zaklesla do jiného velikána, a tak se kapitán pohodlně ocitl v říši opic, ptáků a veverek. Už se chtěl Imaginarius radovat nad tím, že za stejnou chvíli, jako byl v koruně stromu, bude i na jejím vrcholu, jenomže v tu chvíli se větev, jíž se při skoku zachytil, pohnula a mrštila s ním o patro níž.

Iluze pro Olive Oylovou

3. října 2015 v 22:02 | Maglaiz
Co teď? Teď? Teď si dáme... špenát!

[]

Zatímco posádka počala jásat - otázkou je zda nad tím, že konečně pochopila, že kapitán jest živ, nebo proto, že kapitán jest živ. Každopádně do vzduchu létaly různé pokrývky hlavy, protézy nohou a rukou nevyjímaje. I jedna flaška vzlétla, aby ji následovalo hrozivé zakletí kuchaře Vínečka, jelikož ten si uvědomil, že těsně před výhozem láhev vítězoslavně odšpuntoval. Takže mezitím, co se všechno tohle událo, papoušek se opět uvelebil na původním místě, tedy na větvi stromu.
Muži po několikerých hoblech postavili Imaginaria na zem a utišili se, neb očekávali první projev jejich znovuzrozeného velitele. Imaginarius se nadechl.
"HURÁÁÁÁ!!!" zaječel Vínečko třímající v rukou nazelenalou skleněnou láhev s archivním čůčem. Z ročníku léta páně šestnácetosumdesát neubyla ani kapka. Kuchař pozvedl svou trofej k nebi, prohlédl si, jak skrz ni proudí sluneční paprsky a pak si řádně zavdal (čti vyzunkl sedmičku na ex).
Ačkoliv posádka se nechala rozptýlit lodním mazavkou a pochvalně bručela, když zhlédla jeho úctyhodný výkon v rámci hydratace těla, kapitán upřel zrak jinam - na papouška. Zdálo se mu to, že papoušek promluvil a četl jeho myšlenky? Nebo to byl ještě sen? Nebyl si už ničím jistý potom, co ocet reality narušil jeho skálopevné přesvědčení o tom, že je mrtev.


Iluze pro Cypriána

26. září 2015 v 23:02 | Maglaiz
Šmoula rád je šmoula. Rád, že léto střídá zimy, léto střídá zimy.

[]

Z papouška zbylo jen pár barevných pírek a šedý kámen dopadl do trávy pod stromem.

"Kapitáne!" vrhl se na kapitána Ole Jmazal, který byl z důvodů (má dvě) svých krátkých nohou co nejblíže kapitánovi, ale co nejdále od papouška. Vrhl se na svého velitele s takovou náruživostí (bodejď, dyk mu byl dlužnej nejmíň tisíc dvě stě vosumdesát pětkrát za kejhák - sdělil nám mistr Sádlo mezi dvěma lahvemi zajdru), až drahého Imaginaria opět povalil na zem.
Posádka celá ztupachovělá se nyní jako zrezlí rytíři obtížně, tudíž pomalu, v pomyslném brnění otáčela směrem k naší přátelské dvojici a ani se nesnažila přemýšlet nad faktem, že trpaslík zlátil statného muže. Ačkoliv takový Hernajs, jemuž to při pádu od někud pěkně chrouplo v hlavě, když narazil do kmene stromu, mohlo zapalovat i dosti nežádoucím směrem. Takovým tím směrem, kterým se rády ubírají moderní dívky jistého věku, zamilované do konkrétní upírské nebo čarodějnické ságy (či hudební skupiny), mající povětšinou internetový deníček a nevybouřenou pudovou, rozmnožovací potřebu. Ještě že Hernajs byl v té chvíli ještě pomalejší než obvykle!


Iluze pro Kryštofa

18. září 2015 v 21:32 | Maglaiz
Tanečním krokem na velkou výpravu.


V tu chvíli zaječela uměle vytvořená fistule z Kurňajsova tenoru "Hrrr na něj!" a v dopoledním slunci se zablyštělo stříbrné ostří Kurňajsovy dýky.
Papoušek stále zíral na ležícího Imaginaria a kapitán zase hypnotizoval opeřence. Bez ohledu na okolní rámus oni dva zůstali na svých místech. To už bylo i na kapitána moc a musel uznat, že asi zas tak mrtvý nebude, což mělo za následek, že začal o celé vzniklé situaci uvažovat jako o reálné. Na chvíli se zamyslel, proč onen papouch zobákem v tvář smrtelnému nebezpečí nic nedělá. Ovšem to už nebyl čas na spřádání hypotéz, jelikož papoušek se ocitl v obklíčení hladových vesmírných vlků. Imaginarius nahmatal pod pravou dlaní něco tvrdého a relativně oblého.
Barevný pták poprvé přenesl svou pozornost z kapitána na okolí. Evidentně se mu nelíbila blízkost tolika mužů se zbraněmi v ruce, přešlápl si a pozvedl křídla.
Kurňajs dal chlapům znamení - tři prsty - tři vteřiny dělící posádku od možné svačiny. První prst se vrátil k dlani - muži postoupili o krok blíže ke stromu. Druhý prst zmizel - chlapi se nakrčili a napřáhli paže, připraveni vrhnout své zbraně na nebohého opeřence. Třetí prst. BUM!
Z papouška zbylo jen pár barevných pírek a šedý kámen dopadl do trávy pod stromem.


Iluze pro Dionýsii

11. září 2015 v 22:31 | Maglaiz
Úsměv ještě nikdy nikoho nezabil.

[]

Veškerá posádka přestala věnovat pozornost svému drahému kapitánu, dosud ležícímu a stále si myslícímu, že jest mrtev, a obrátila své zraky k papouškovi.

"Tož to je divné fógl!" prohlásil lodní kuchař Biuvé Vínečko. Pro jeho občas nesrozumitelnou výslovnost se celá posádka domnívá, že se jejich mistr umění hrncového a vařečkového jmenuje Bifé Vínečko. Ostatně ono to dává smysl. Je kuchař a kuchaři, zvláště ti špatní, a co bychom si lhali, Biuvé je špatný kuchař, kuchaři pracují i v bifé. A k jídlu patří i pití, nu a Biuvé dělal svému příjmení čest. Chlastal. Dost chlastal. Ale jenom to nejlepší. V očích Imaginaria byl však tento neduh výhodou a hned dvojitou, protože nadraný kuchař se nebojí, nadranému kuchaři je totiž úplně jedno, kam pluje, s kým a co tam bude dělat, a zároveň zde nebyl takový problém s platem jako u jiných členů posádky. Mezi kapitánem a Biuvé byla totiž uzavřena smlouva o vyplácení platu v naturáliích.
"Ty, Bufete," zahalasil Ole Jmazal, s nímž jediným z posádky byl Biuvé ochotný komunikovat, "byl by z teho kus žvanca?"
"Tož žrát sa dá šeckó, né?" odvětil kuchař, ale už se věnoval přehrabování křovisek, protože byl bytostně přesvědčen, že když sebou švihl o zem, měl zrovinka v ruce flašku s té dobré úrody léta páně šestnácetosumdesát, tož a to by byla škodá, dyby se to vyliló.
V tu chvíli zaječela uměle vytvořená fistule z Kurňajsova tenoru "Hrrr na něj!" a v dopoledním slunci se zablyštělo stříbrné ostří Kurňajsovy dýky.

Koukni se dolů na anketu.


Iluze pro Augustýna i Evelínu

29. srpna 2015 v 22:24 | Maglaiz
Na Jana stětí vlaštovky od nás letí.


Když se nad ním jeho milí druzi, kteří jsou bez pochyby pouhým pomatením jeho mysli, radili, co s ním, kapitán si všiml, že z jednoho pahýlu větve na něj už nějakou dobu zírá papoušek. Takový obyčejný papouch, jakého má na rameni každý druhořadý pirát. Něco žlutého peří, něco bílého i modrého by se našlo, možná i zelená s trochou fantazie, ale hlavně červená. Zkrátka obyčejný pták. Přesto se Imaginarius nemohl zbavit pocitu, že ten opeřenec zas tak obyčejný nebude. Ale co si s tím lámat hlavu. Je výplodem mé mysli, takže není třeba se vzrušovat. Je pouhé nic.

Papoušek, ač je to k nevíře, si dal křídla v bok, naklonil hlavu a otevřel černý zobák: "Já-á ti dá-ám nic, trrrrrroubo!"



Iluze pro Alana

14. srpna 2015 v 21:54 | Maglaiz
Živý či mrtev? Toť otázka!


"Do řitě!" zahulákal hrubý hlas ještě hrubšího Ole Jmazala.
Imaginarius otevřel oči. Modrou oblohu lemovaly zelené koruny stromů. Poněkud neupravené koruny. Vlastně celý ten výřez oblohy svým tvarem připomínal ovál na obou koncích jemně, oble seříznutý do špičky. Kdyby nevěděl, že je mrtvý, tak by hádal, že se kouká na díru způsobenou jeho Aberratio, ale on je mrtvý a teď je jen svědkem svých posmrtných halucinací. Nevěřil, že by se mu splnilo to, co si přál.
Na svých cestách potkal už mnoho mocných bytostí a nejmocnější z nich byla Sophie, ovšem i Sophie zaručeně, dle kapitánovy neúprosné logiky, že vše má své meze (i Vesmír), nemohla mít takovou moc, aby někomu darovala život nebo v případě jeho přání životy.
V tu chvíli se však ozval pisklavý a často přeskakující tenor Kurňajse. "Kapitáne, kapitáne! Jste v pořádku?!" Nutno podotknout, že za onou neobvyklou pisklavostí hraničící se ženským sopránem a mutováním musíme hledat úraz, který Kurňajs utrpěl při pádu z... my vlastně ani nevíme, jak dlouho padali a odkud... každopádně onen úraz se týkal velice choulostivých partií a jejich pádu na velice tvrdou větev.
Imaginarius pojal podezření, když kromě hlasů začal i své druhy vidět. Ale i tak si stále připomínal, že je mrtvý, protože to se zcela slučovalo s jeho životní filosofií, s tím, co tomuto stavu předcházelo, a co diktovala logika. Prostě tomu nemohlo být jinak, a tak nereagoval na své přeludy, klidně ležel a kochal se výhledem, jaký mu posmrtný život nabízel.



Iluze pro princeznu Ladu

7. srpna 2015 v 22:15 | Maglaiz
... leč světlo má jinou rychlost.

[]


Temnotu rozčísl paprsek čirého světla, ozářil špinavého, potrhaného a zakrvaveného kapitána a dopadl k Imaginariovým nohám v podobě mramorového chodníku. Kapitán tak trochu tušil, co ho čeká, a tak si ze zvyku upravil knír. Nu, knír, více méně to bylo již spíše rošťácké rozcuchané roští než parádní mušketýrský knír, na nějž byl zvyklý, ale ve srovnání s tou nepřekonatelnou bolestí pravé nohy, vykloubeného levého ramena, mnoha žeber a hlavy to byl malicherný detail hyzdící našeho Imaginaria.
Ze zářivého bodu v hlubinách tmy se vynořila průsvitná vlající silueta ženy. Pokynula mu a Imaginarius se rozkulhal směrem ke své královně. Špatně se mu dýchalo, ale i přes veškeré obtíže se dobelhal k mámivé postavě a dokonce vysekl parádní poklonu, jakou se zdraví pouze nejmocnější z mocných, nejbohatější z bohatých a nejmoudřejší z moudrých.
Žena lehkou úklonou hlavy odpověděla na pozdrav, pak položila hlavu na stranu a zářícíma očima si změřila kapitána.
"Dětská noční můra je přespříliš silný nepřítel," poznamenala.
"Všiml jsem si. Jak může tak malé tělo stvořit něco tak obrovského a nebezpečného?"
"V tom malém těle je velký duch a velké oči. Tak velké jako má strach."
...
"Jsem mrtvý?"
"Co by to změnilo?"
"Pouť přece ještě není u konce. Ještě chybí mnoho dílů z mapy Vesmíru a to, co máme... ehm... měli jsme, jak se zdá, ještě nebylo zcela procestováno. Teď přece nemůžeme..." polk, "skončit."
"Ještě šest přání."
"A co ostatní?"
"Ještě šest přání."
"Chápu."
...

PŘEJI SI...



Iluze pro Kristýnu a Kristiánu

24. července 2015 v 16:36 | Maglaiz
Temnota se plíží...



Tma. Černo se rozkládalo všude okolo. Ani špičku nosu nebylo vidět, natož parádní knír. Jsem mrtvý? Optal se sám sebe kapitán. Necítím nic. Ani bolest, ale ani slast.

Iluze pro Martinu

17. července 2015 v 18:59 | Maglaiz
Sophie ví, Sophie poradí.



Ole Jmazal si na prst namotával svůj úctyhodný plavý (proč si myslíte, že se dal k Imaginariově posádce?!) plnovous. Z můstku ani od sudů nepřicházel žádný povel k útoku a ačkoliv by byl nejraději popadl svou sekeru a ťal do toho monstrózního pupku, Ole dbal pravidel hvězdokorábu, takže nevěděl, co dělat s rukama. Když už uznal, že ondulace bylo dosti, začali všichni okolo něj křičet a zběsile pobíhat po palubě.
Mezitím Imaginarius kalkuloval a prohlížel si nezvaného hosta. Pupek oné bytosti více méně spíše připomínal dílo postmoderního sochaře, který se rozhodl okolo zvětralé díry kámen vyhladit a své "dílo" nazvat Druhá díra do zadku. Zvláštní však bylo, že onen kamenný pupek následně přecházel v kamenná mužská prsa. Ačkoliv těžko říci. U tohoto druhu je problémem rozlišit samičku od samečka už jen proto, že jakýkoliv vědec se o to pokoušející nikdy nedokončil své pojednání. Většinou končila slovy: rozpětí dlaní odhaduji na 4 metry; nebo rozdělí laní odkaluji na 4 svetry. Červené skvrny vždy brání bezproblémovému čtení. Jediný, kdo kdy přežil setkání s tímto tvorem byl kapitán Imaginarius. Možná proto, že nebyl vědec.
Kapitán hledal slabiny, ale zdálo se, že na těle onoho polokamenného a položelezného tvora, jelikož onen kamenný hrudník a břich lemovaly obří šupiny leskem připomínající železo, ani žádná slabá místa nejsou. Vzhlédl a zaradoval se. Ne proto, že spatřil skutečně nestvůrnou tvář, ani proto, že se na něj ve třech řadách chechtala spousta tesáků ostrých jako nejkrutější výčitka. Netvor, který ani ještě nedostal jméno, měl jednu zvláštnost. Vlastnil patero očí.
"K harpunám!" zaburácel Imaginarius.
Posádka se zarazila a všichni upřeli zraky na svého velitele. Kapitán neřekl ani slovo a ukázal směrem, kde měla obluda hlavu. Pochopili. Jen Věchýtek dal hlavu na stranu a palec do pusy.
K očím nestvůry se rychle blížila první sprška zahnutých háků. Netvor harpunám zatarasil cestu rukou. Když zjistil, že tento způsob akupunktury mu nevyhovuje, rozlítil se, zaječel a máchl rukou.
"Pozor!" zakřičelo několik mužů, ale to už se tříštily stěžně, plachty zahalily celou palubu a koráb se řítil dolů za jekotu oné vesmírné potvory a posádky.
Kapitán Imaginarius pevně objal kormidlo, zavřel oči a s těžkým výdechem zašeptal: "Sophie..." A to bylo poslední, co kapitán udělal.

Iluze pro Libuši a Amálii

10. července 2015 v 21:56 | Maglaiz
Rozlétnout se... za sny.

[]


Imaginarius zavřel oči. Zase! Nechápal, jak může být Osud, ten bodrý kumpán, když máte několik boubelatých sudů skvělého vína, dvě sklenky a sele na rožni, tak zlomyslný. Kéž bych měl alespoň soudek a jedno vypelichané holoubě! Povzdechl si a otevřel oči.
Vypadalo to, že někdo zastavil čas. Všichni muži nehnutě stáli s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima hleděli vzhůru. Ani nemrkli. Jediné, co Imaginaria ujistilo v tom, že čas stále běží a windows nijak neseknul matrix, byla ta sprška černého dýmu konzistencí připomínajícího vodu. Tedy spíše vodopád, menší vodopád, jež dopadal na pravobok a občas se přelil i na palubu Aberratia. Ještě je brzy vám povědět, z čeho ten vodopád padal. Je to příliš... nu, myslím, že vám postačí, když vám povím, že po delší odmlce se odvážil onu věc okomentovat jen jeden nebojácný muž. Vlastně půlmuž.
Ole Jmazal si uvědomil, že dokořán otevřená chlebárna nijak nedodává již tak jeho Osudem potupené postavě ten správný úctyhodný vzhled. A tak polknul a, aby nebylo trapné ticho, prohlásil: "Tož to by bylo, kurňa, šniclů!"

Iluze pro Radomíra

3. července 2015 v 22:48 | Maglaiz
Stoupám...

[]

Kdybychom byli jemnohmotné, povětrné bytosti, mohli bychom se rozlétnout daleko do hlubin vesmíru. A tam někde daleko, předaleko od nás (ačkoliv drahý Albert by nesouhlasil s udáním vzdálenosti, neb vše jest relativní) bychom spatřili vesmírnou bouři. Ohromnou změť různě se vlnících mračen velikosti našeho měsíce. Kdybychom se k ní přiblížili zprava a tedy měli ji hezky pod sebou, zjistili bychom, že ona beztvará změť přece jen má nějaký tvar. Kolosseum z černých oblaků, prsten, jež by si mohl titán navléci na prst a vyhlížel by docela šik, kdyby si k tomu vzal bílou tógu. Jenomže to by onen titání prst při navlékání šťouchl do vzducholodě Aberratio a my bychom už z celé podívané neměli takovou radost.
Pojďme si nyní svá jemnohmotná těla vyfouknout. Je libo špendlík nebo ostřejšího? Pššššššššššššššššš. Žuch! Pardón, přistání jsem jaksi nedomyslela. Pozor, pozor. Opatrně se zvedejte. Jsme na příliš vratké palubě hvězdokorábu. Podívejte! Kapitán!
Imaginarius vyhlížel nervózně, ale kromě tiku v pravém kníru na sobě nedal nic znát. Počítal, kolik ještě musí chytit těch příšerek, než dostatečně klesnou tak, že si je přitáhne tíže zemská planety pod nimi. Čtyři. Ještě čtyři. VÝLOV! Jedna. VÝLOV! Dva. VÝLOV! Tři.


Imaginarius zavřel oči. Zase!

Iluze pro Leoše

19. června 2015 v 20:50 | Maglaiz
Sucho v ústech, srdce v kalhotách - nepovolím!


Zlatavé sítě s temným, mlhavým a vřeštícím cosi se pohupovaly pod vzduchokorábem. Na každé světové straně jich bylo přesně tří. Z mraků vyšlehlo několik blesků a všechny zasáhly zlaté sítě. Probleskující sítě ztratily svůj kapkovitý tvar a nabyly tvarů velice, převelice podivných. Zploštily se a roztáhly do šíře, ale jen úplně dole, na konci, který byl nejdále od lodního kýlu. Náhle se ony zpotvořené sítě počaly vlnit a posunovaly se čím dál dolů. Loď táhli s sebou.
"Klesáme! Klesáme!" jásala posádka.
Kapitán Imaginarius však svou tvář nepohnul ani k úšklebku, natož úsměvu či smíchu. Naopak. Jeho čelo se ještě více zachmuřilo a oči staroslivě pátraly po obloze nad nimi. Již koutkem pravého oka zahlédl skrze cumulonimbus první hvězdu. "Jen abychom to stihli," pronesl spíše pro sebe. Nebyl sice pověrčivý, ale nic by se nemělo brát na lehkou váhu a už vůbec ne, když hrozí... Ne, nemyslet na to. Hlavně nic nezakřiknout.

Iluze pro Habsburky

30. května 2015 v 23:37 | Maglaiz
Řev je horší než boj.


Mračna se převalila přes Aberratio a řev mnoha statečných mužů zanikl v obludném pekelném rámusu bouře všech bouří. Kapitán se zhluboka nadechl. Věděl, že to nejhorší teprve přijde.
"Tři hodiny - pravobok - záď!" zaječel Hernajs stojící na sudu a zatáhl za provázek, na jehož konci se skvělo pravé zápěstí Ole Jmazala, který hbitě opustil své místo u harpunovrhu.
Záblesk z křesadla. Trocha syčení, jiskření a ... Prásk - žvumm! Z malé houfnice vystřelilo několik kulatých, kovových závaží připevněných na konci tuze jemné zlatavé sítě a zamířily si to rovnou do nejtemnější změti oblaků. Pár záškubů lana a se švihnutím síť spadla pod dno lodi. Koráb se řítil vpřed a vlekl za sebou první úlovek.
"Tož kurňa! To je macek!" zaburácel Ole, kopnul do síťohozu, z něhož rázem vypadla klika. Zatáhl. Háček přímo u hlavně houfnice podebral třesoucí se lano a stáhl je k patě síťohozu. Cvak.
"Voláme VÝLOV, Mazal!"
"Jmazal!" opravil nevrle nadřízeného trpaslík a zakřičel. "Výlov!"
Muži u navijáku se dali do pohybu a síť se pomalu za neustálého hekání přibližovala k trupu lodi.

Iluze pro Émila Zolu

22. května 2015 v 20:04 | Maglaiz
Lov začíná...

[]

Poslední Dalekozraký se zíváním zavřel poklop vstupu do podpalubí. Námořníci skasali plachty a nyní všichni, do posledního muže, vyčkávají u navijáků. Kapitán Imaginarius se ujal kormidla. Zprudka vrazil do rukojeti, počítal otáčky a náhle zběsilou rotaci zarazil. V téže době se loď energicky zhoupla a provedla čtvrteční piruetu. Dřevěná kráska s rybím ocasem teď vyděšeně hleděla na černější než černou temnotu, v níž sem tam problikávaly statické výboje. Náhle námořníkům začaly vstávat vlasy na hlavě.
"Tož to ňa Zup poser!" zaburácel trpaslík Ole Jmazal, jehož dlouhý vous se taktéž rozhodl podívat vzhůru. "Hovno vidim!" Ole Jmazal se odvrátil od přístroje na vrhání harpun, chopil se svých vousů, obtočil si je kolem krku a pod bradou zavázal na šik mašličku. Spokojeně se zazubil a opět se počal věnovat obsluze harpunovrhu se šíleným výrazem ve tváři.
"Připravte se!" zařval kapitán, jemuž se ani vlásek natož vous nepohnul, "Začíná to! A bude to bolet..."
Mračna se převalila přes Aberratio a řev mnoha statečných mužů zanikl v obludném pekelném rámusu bouře všech bouří.

Iluze pro Zmikunda

2. května 2015 v 23:40 | Maglaiz
Štěstěno, ty ženo povětrná! Nikde nemáš stání a každý touží mít tě navěky.


Bouře se ozývala čím dál blíže. Zleva se ke hvězdnému korábu, jež se nyní zdál drobounkou bárkou, ohromný temný mrak. Souboj Goliáše s titěrným Davidem je na spadnutí. Akorát že Goliáš se jmenuje Černá smrt a David je rozložen do několika mužů nepodobných si stářím natož tváří, až tedy na Hernajse a Kurňajse, kteří pobíhají z přídě na záď a ze zádi na příď, pokaždé se potkají uprostřed lodi a vymění si hlasité "Hernajs!" a "Kurňajs!".
Mistr Sádlo mizí do podpalubí s prohlášením, že ještě zkusí namazat zařízení navijáku. Ovšem posádce bylo jasné, že se zavře do kotelny a bude po celou dobu lovu nasávat zajdr. A vůbec mu nebude vadit, že se vlastně zajdr píše cider.

Iluze pro Jiřího

24. dubna 2015 v 23:42 | Maglaiz
Do zahrad skrýt se i nalézt.



Imaginarius ztěžka polkl. Ten knedlík v krku ne a ne spadnout do žaludku. Díval se do tváří místy rozhořčených či vyděšených mužů. Věchýtkův smích tentokrát kapitána po duši nehladil. Naopak. Zařezával se čím dál hlouběji do jeho vnitřností a rval je na kusy a ty kusy na kousky a ty kousky na kousíčky a ty kousíčky na kousílínky a ty kousílínky na prach. Kapitán zakašlal. Nemoc ještě nebyla úplně poražena. Proč zrovna teď se hlásíš o slovo?! Pomyslel si kapitán.
"Chlapi," zahalasil. "Přestaňte bláznit a do práce. Nemáme na vybranou! U sta hromů, seberte se!"
PRÁSK! Nebe pročísl fialový blesk. DUMMM. Dozněl hrom.
"Kapitáne!" zvolal plavčík s ukazováky zarytými hluboko v žebrech svého Dalekozrakého. Nutno podotknout, že v této chvíli nebyl plavčíkův akt nikterak žádoucí, jelikož jeho ruce ve zděšení vystřelily vpřed a zcela neúmyslně a omylem si nalezly cestu právě k receptorům stimulujícím vědomí Dalekozrakého ve zlatě vyšívaném kabátci. Jaké štěstí se asi muselo kol těchto nešťastných rukou zrovna ochomýtat, že jim nakukalo nedbat rozkazů a konat?
Dalekozraký Cyprián, toho jména již třetí, vykulil oči a zastřeným hlasem zkušeného věštce hovořil: "Písek se sype, již je ho čtvrt, hrůza se hýbe, spěchej nebo prd."
Všichni zírali na Cypriána, jen Věchýtek se pokoušel přejít celou palubu za pomoci přemetů. První se ze šoku probudil kapitán, nadechl se a spustil: "Tak co tady stojíte, chlapi?! Rychle sítě! Harpuny! Probuďte ostatní! Kdo nemá co dělat - k veslům! Věchýtku, ty taky!"
ANO, KAPITÁNE! Zaburácela loď.

Iluze pro Rudolfa II.

17. dubna 2015 v 22:59 | Maglaiz

Ve stínu pod fíky, poslouchat... ibise?!



[]



Mlha ticha těžkopádně padla na celý hvězdokoráb. Kdybychom mohli ono husté, napnelismem sužované ticho uchopit do rukou, pak bychom nepochybně sáhli po velké lžíci a ládovali se ovesnou kaší.Tedy až na slaboduchého Paka Věchýtka, neohroženého to obyvatele strážního koše toho času na palubě, který nedbal našich intelektuálních hrátek s fantazií a nacpával se tichou kaší bez ohledu na realitu. Za vytrvalého Věchýtkova mlaskání posádka očekávala rozkazy, neb bylo jasné, že po padnutí výstřelu padne i (ať je to Hernajs, ať je to Hernajs, ať je to Hernajs!), žel, verdikt.
Dalekozrací opřeni o zábradlí se rozdělili na dvě skupiny, ti na levoboku ve zlatě vyšívaných tmavých kabátcích rozespale mžourají, na pravoboku zase v kabátech se stříbrnými výšivkami podřimují a polehoučku se opět připravují na hibernaci. Plavčíci si připravili ukazováčky pro správné vzpružovací dloubnutí pod žebra a ostatní hvězdní vlci zaujali svá místa u velkých navijáků.
Z kajuty vyšel kapitán. Ani se na posádku nepodíval a jal se stoupat po schůdcích na můstek. Když došel před kormidlo, rozhodil ruce, konečky prstů se opřel o zábradlíčko a s vážným výrazem si prohlédl všechny muže. Pak se zhluboka nadechl. A vydechl.
"Pánové, abychom mohli plout dál, musíme přistát."
"Logika jak vod Paka," utrousil mistr Sádlo a vrazil pohlavek řehnícímu se Věchýtkovi.
Imaginariovi zajiskřilo v očích a zapráskal parádním knírem, až mu počaly konečky vousů doutnat. "Žel motory selhaly."
Zpražený mistr Sádlo si raději sednul.
"A proto nám nezbývá jiná možnost než chytat," odmlčel se, "Mžmí nrli," zamumlal.
Mezi posádkou to vzrušeně zašumělo. "Cože to říkal?" "Co?" "Snad ne to!" "Aííí!" BUCH! Nejmladší z plavčíků omdlel a praštil sebou o zem, jak zákon káže. "Si dělá srandu, že jo?!"
"Chlapi," zazněl klidně hluboký kapitánův hlas. "Abychom mohli přistát, musíme se dostat do pole působení gravitace planety. A abychom byli přitahováni přitažlivostí zemskou, musíme holt... ztěžknout."

Iluze pro Darju

10. dubna 2015 v 22:55 | Maglaiz
Nepospíchej!


Text ztracen!

 
 

Reklama