Imaginarius

Iluze pro Štěpána

26. prosince 2015 v 22:40 | Maglaiz
Pamatujme: stojíme na konci, jsme začátek.
Christian Morgenstern

[]

"A z hlubiny plytkých nadějí povstane čas, v němž hudební skříňky budou hrát na lidi. A zelenina s ovocem svorně zasednou k jednomu stolu pojídajíce maso mikrovlných trub a zákusky z plodů praček a myček. Myši s nabroušenými kly honí kočky, stromy ječíce tančí waltz po hladině všech dlažeb a moře zardousí veškerý život hvězd," zaburácelo z podpalubí rozervané Aberratio.
Z nám již známého otvoru se vynořila černá, umaštěná tvář mistra Sádla. "Jsme v řiti, chlapi," korunoval apokalyptickou vizi surrealistů.

Iluze pro Graciána

19. prosince 2015 v 19:51 | Maglaiz
Semper aliquid haeret.


Mezi větvovím stromu připomínajícího přerostlou smuteční vrbu se houpaly dvě lidské nohy. Bosé nohy s pevně napnutou pokožkou. Čípak budou? Na dívčí jsou už moc velké, ale na muže zase drobné. Co kdybychom postoupili výše? Mléčná pleť, útlý trup, paže by člověk objal prsty jedné ruky, úzká ramínka halily jemné plavé vlasy. Oči modré jako nebe za jasného letního dne svíraly krátký a tupý nos. Pod tímto dobráckým nosem se rozezněla nejstarší lidská píseň hrána na nejstarší hudební nástroj - ústa a prst. Jak jsme již pochopili, ony nohy nepatřily nikomu jinému než Věchýtkovi, který si z dlouhé chvíle uspořádal soukromý koncert. Jediné, co rušilo jinak velice impozantní a vysoce rytmickou skladbu, bylo burácení kovu o kov a občasné bručení.


ANKETA POD ČLÁNKEM

Iluze pro Tristana

28. listopadu 2015 v 21:47 | Maglaiz
Na svatého René sníh si to k nám žene?

[]

Imaginarius musel přivřít oči, aby ho ta záře neoslepila. Obrátil svůj zrak k dívčiným zádům před sebou.
"Chilias, co je to támhle za záři?"
"To je naše město, Acceptio," odpověděla dívka, aniž by se podívala na obzor, a po krátké pauze dodala. "Ale to vás zajímat nemusí."
"Pročpak ne?" ohradil se Kurňajs. Cítil se uražen. Nikdo neměl právo neohrožené posádce kapitána Imaginaria něco nařizovat.
Chilias se zastavila. Když se otočila na posádku, všichni ztuhli. Za ten krátký čas si o dívce udělali obrázek. V jejich kartotéce byla v přihrádce s názvem Pitomí pubescenti. Ovšem děvče, které se na ně dívalo nyní, v žádném případě neodpovídalo popisu "pitomého pubescenta". Stažené koutky úst, přísný a přímý pohled z očí do očí, drobná vráska mezi svraštělým obočím vše jasně naznačovalo, že se bude hovořit o velmi vážné věci.
"Jste cizáci a ještě k tomu jste na planetě přistáli tak divným způsobem, že to zaujalo i zvířata v lese. Pánové, vy asi nevíte, kde jste se to ocitli, ale věřte mi, že bude pro vás nejlepší, co nejrychleji se zdejchnout a s nikým nemluvit. Zelení jsou zvědaví a ještě zvědavější jsou ti, co jim vládnou. Kromě toho tahle khaki sebranka dokáže rozpovídat i nemluvně. Věřte mi, s nimi se nechcete setkat."
Kapitán kývl na znamení porozumění. "Dobrá, veď nás tedy k lodi, abychom se mohli ´zdejchnout´."



ANKETA POD ČLÁNKEM

Iluze pro Koletu

20. listopadu 2015 v 22:19 | Maglaiz
Na den svaté Kolety, opraš vesele koledy.

[]

Jedenadvacet párů bot v ne zrovna pravidelném rytmu cvakalo o dřevěné fošny nadlesní stezky. Imaginarius uklidněný faktem, že k jeho pasu jsou lanem připoutáni všichni jeho muži, si pro tentokrát dovolil chvíli němého úžasu nad zelenou krajinou. Ačkoliv mu v této krajině chyběly kopce, bohatě je nahradily občas vystupující koruny přerostlých listnáčů, v nichž mizely další a další dřevěné chodníky podobající se vyděšeným hadům. Arcturus netušil proč, ale stále měl nutkání hledat na této planetě jakýsi algoritmus, symetrii, pravidelnost. Stále očima pátral po jakémkoliv systému, avšak jakmile si myslil, že jej odhalil, objevila se tam, kde ještě před chvílí spočinul jeho zrak, anomálie. Zbláznil jsem se? Přece ještě před chvílí tam jisto jistě byla další cesta! A támhle zcela určitě žádný přerostlý dub nebyl. Imaginarius se zmateně rozhlížel okolo sebe. Odmítl možnost, že by na celou záležitost upozornil své muže, aby mu potvrdili nebo vyvrátili jeho tvrzení. Bylo mu jasné, co by nastalo. Pochyby. Všichni bez rozdílu by se zamyslili nad kapitánovým duševním zdravím. Ne, nemůže jim dát jakoukoliv záminku. Bylo mu jasné, že už jeho nedávná nemoc nahlodala víru posádky v nezničitelnost Arctura Imaginaria. Nařídil si tedy, že bude zcela ignorovat ten hlas uvnitř něho, který mu neustále našeptával příběhy o soustavnosti klasicistních zahrad a jejich odrážení řádu světa.
Kapitánovy oči nepřítomně klouzaly po stromech a cestách, až náhle se bezduchost proměnila v čiré soustředění. V dáli na západní straně se blyštělo cosi ohromného. Zlatá polokoule zářila do všech koutů světa.


ANKETA POD ČLÁNKEM

Iluze pro Tiburcia

13. listopadu 2015 v 22:47 | Maglaiz
Sne blahý, naděje! Ti vše se koří,
Co v smutku jest, co radost požívá,
Ač mnohého jen stín tvůj kojívá,
Ač mnohý tvrze v povětří si tvoří.
Jan z Hvězdy - Naděje (Písně i jiné drobné básně)

[]

Poslední chrápající Dalekozraký byl vytáhnut zbylým mužstvem na nadlesní cestu. Jste překvapení, že se Chilias nesměje? Inu, ačkoliv už byla jakkoliv svérázná, jednu zásadu měla. Co slíbí - to dodrží. A jelikož Imaginariovi slíbila, že se jeho posádce, ač by se jí zdála sebevíc k smíchu, smát nebude. A tak se milá Chilias musela spokojit s pouhými přihlouplými úsměvy.
"Poslušně hlásím, že posádka Aberratio je kompletní. Z toho jedenáct neschopných další cesty."
Kapitán se zarazil. "Jedenáct? Dalekozrakých je přece deset."
"Tož felčar! Aspoň loka špiritusu!" ŠKYT.
Arcturus si pozdě uvědomil, že nechal kuchaře bez dozoru. Povzdechl si a pak vydal patřičné rozkazy. Odvázali z plachty lano a propojili jím celou posádku. Vždy mezi dva chůzeschopné byl připoután buď Dalekozraký, nebo sám kuchař. Cesta mohla začít.


ANKETA POD ČLÁNKEM

Iluze pro Leonharda

6. listopadu 2015 v 18:35 | Maglaiz
Kdož nemocen na těle či na duchu.
Či ve vězení neprávem zván "Zloduchu!"
Padni na kolena s podkovou na prsou
a v modlitbě skrop Liénarda slzou


Kapitán se podíval za ukazujícím dívčiným prstem. S úžasem zíral na svou milovanou loď. Vlastně jenom na její příď, protože záď byla ponořena do koruny stromu. Proč jsem si Aberratio nevšiml už dříve? Byla tam vůbec? Od setkání se svou velitelkou a následném probuzení na této planetě si Imaginarius všiml, že ztratil jednu ze svých velkých schopností. Vnímat své okolí. Jako by se nemohl dost dobře soustředit na věci jako na souhrn jednotlivostí. Ztěžka vydechl. Věděl, co to znamenalo. Byla to cena za vyřčené přání. Když si poprvé u paní Sophie přál, myslel si, že cenou za chtění více než tří přání je porouchané astrolabium. To byl však trest za hamižnost. Přání zaplatil svou sílou. Ta záhadná nemoc, která ho sužovala mnoho dní, mu vzala jeho legendární sílu a mrštnost. Ostatně kdyby ji měl, ten strom by se ho dnes ani nedotkl. Cítil se oloupen. Přání mu zase ukradlo kus jeho samotného. Náhle se v kapitánově mysli ozval hlásek mladého Arctura. "Co když tě Sophie podvedla? Co když chce, abys co nejrychleji vyplýtval svá přání a přitom tě zbavila kapitánského klobouku? Co když chce, abys vypadal jako packal a ty dvě hyeny se dostaly na tvé místo?"
"Hej! Staříku, na něco se tě ptám!" mladého Arctura zaplašil Chilin hlas.
"Cože?"
"Povídám: támhleta loď je tvoje, že?"
Imaginarius v odpověď přikývl, na víc neměl síly a ani chuť. Trápilo ho, že se zase na scénu vrátil ten malý pitomec. Jak si vůbec dovoluje takhle hovořit o paní Sophii?!
Chilias nevěnovala pozornost kapitánovu znovuzamyšlení a spustila: "No to mě podrž! Takže tys spadl v tý bublině s těma dalšíma chlapa, co? A máte fakt divnou loď. Kde ste ji schrastili? Takový křápy se už dávno nedělaj. Ta musela stát majlant. Se vůbec divim, že ste se s tim pokoušeli lítat. Dyť ta rachotina musela zákonitě kiksnout ihned po startu. A vůbec jakto, že vám motor vůbec škytnul? Já se z toho picnu! Hele, ale jako fakt, nejsem pako, ale jako jak ten motor vrní? Je to něco jako na způsob bručivěda, nebo to řve jak můj fotr, když mě přivedou zelení? Ne, počkej, ten rachot asi neznáš. Jak bych to... si představ výbuch sopky s elektrickou bouří a řvaním úplně mega velký sirény. No, to je jako když se můj fotr teprv nažhavuje. Jemu totiž vynechávaj svíčky kvůli tý čůze a dost mu z toho kape na karbid."
Arcturovi šla z těch řečí hlava kolem a ačkoliv se již během této slovní kadence několikrát snažil monolog přerušit, byl neúspěšný. Rozhodl se proto porušit pravidla etikety, vrhl se na dívku a dlaní ji zacpal pusu s výkřikem "Ticho!".
Chilias vypoulila oči, ale pod dlaní nepřestala žvatlat. Náhle se vymrštila její pravá noha a zamířila si to rovnou mezi kapitánovy nohy. Imaginarius tento pohyb sice zaznamenal, ale už nestihl zakročit.
A tak nyní můžeme spatřit hrdého kapitána v té nejponíženější poloze, jaká jen může muže postihnout. Chilias nelenila a okamžitě se k Imaginariovi naklonila.
"Sakra! Promiň. To ten reflex. Fakt to nebylo chtěný," během řeči však namísto útrpného výrazu na kapitána cenila zuby a syčela pod náporem těžko zadržitelného smíchu.
Jakmile trochu opadla ta nesnesitelná bolest, Imaginarius si vzpomněl, na co se chtěl prve dívky zeptat. Ještě klečící na všech čtyřech ze sebe vysoukal onu otázku: "Když jsi nás viděla padat, proč jsi nám nepřišla na pomoc, nebo pomoc nepřivolala?"
Chilias se narovnala a dala pravici v bok. "Hele, když člověk vidí asi dvacet chlapů snášejících se z nebe v bublině, před kerou praskají větve i vzteklým dubům, tak spíš kouká nekoukat," rozhlédla se kolem sebe a dodala. "A ty by ses měl doválet a jít pro ty svý kamarádíčky, abysme byli u lodě co nejdřív."


ANKETA POD ČLÁNKEM

Iluze pro Chrabroše

30. října 2015 v 18:35 | Maglaiz
Na Chrabroše usměj se na listonoše.

[]

Imaginarius se obřadně uklonil, kdy se dotkl konečky prstů středu čela a hlavou pak pronásledoval prsty téměř až ke kolenům. "Jmenuji se Arcturus Imaginarius, kapitán Arcturus Imaginarius." Na slovo kapitán dal patřičný důraz a přitom se podíval na smotanou plachtu v dívčiných rukou.
Dívka si odfrkla a s ironií v hlase se optala: "A nějakej titul by k tomu nebyl?"
Kapitán velkoryse přehlédl jasnou provokaci a odpověděl. "Myslel jsem si, že se formalitám vyhneme, ale budiž. Arcturus Spica Regulus Imaginarius kníže ze Somnia a Verity. Tohoto času kapitán na lodi Aberratio, jejíž plachtu máš v náručí."
Teď by to chtělo, aby zadul správně vítr, abych vyhlížel ještě majestátněji. Problesklo kapitánovi hlavou a vítězoslavně zkřížil ruce na prsou, nevědě, že je to spíše znakem obranným než útočným. Ale ouha, vítr již nefoukal. Kdy přestal vůbec foukat? Ani jsem si nevšiml. Když jsem otevíral poklop, tak dozajista ještě vítr vál. A pak? Pak?
"Ty asi nechápeš, co je ironie, staříku. Že?" přetrhl dívčí soprán Arcturovo vzpomínání. Děvče si přendalo zmuchlanou plachtu pod levou paži a nyní volnou pravici napřáhlo ke kapitánovi se slovy: "Říkej mi Chilias."
Kapitán přijal podanou ruku, čehož hned v závěsu litoval, jelikož se v tu chvíli stal obětí naprosto zběsilého třesení a tisknutí rukou. Zdálo se, že Chilias celý ten incident přišel velice zábavný, jak Imaginarius usuzoval ze zářících očí a šelmího úsměvu.
"Chilias Prosópon. Žádnej titul. To bych ti asi měla vykat, Arcture, co?" posledním potřesem málem kapitánovi utrhla ruku. "Takže to je tvoje loď támhle ta?" optala se a ukázala za sebe.


ANKETA POD ČLÁNKEM

Iluze pro Theodora

24. října 2015 v 0:08 | Maglaiz
S maringotkou až na konec světa a ještě dál.

[]

Imaginarius chvíli hleděl za větví a čekal, až se provazový žebřík přestane tak moc houpat. Nechtěl stromu připomínat svou přítomnost, tak nějak tušil, že na listnatého elegána neudělal nejlepší dojem. Kapitán pohlédl vzhůru, aby zjistil, zda vůbec má možnost se po zbytek cesty rozhořčenému listnáči vyhnout. Naštěstí žebřík vedl kolmo, nikde se nezachytil, a vzdálenost mezi ním a větvemi byl tak akorát, že i kdyby se provazy pod svižným Imaginariovým šplhem rozkymácely sebevíc, stále by se kapitán stromu ani vláskem nedotknul.
Cíl byl ještě v nedohlednu. Jak asi jsou ty stromy vysoké? Imaginarius se tedy rozhodl pro krátký trénink. Zavřel oči. Svět zmizel, tedy jeho viditelná část, ale namísto něj se Imaginariovi otevřel svět zvuků, materiálů a pachů. Hučení větru se nyní rozložilo na tisíc drobných zvuků: šumění listí, praskání větviček a vrzání větví, křik posledních Dalekozrakých. Kromě nich však zachytil ještě jiný zvuk. Dutý, dunivý a přitom hrčivý. Zvláštní, velice zvláštní. Kapitán se zamračil, ale nepřestával postupovat. Dřevo, nic, dřevo, nic, dřevo, nic, dřevo, nic, dřevo... BUCH! Imaginarius narazil hlavou do něčeho tvrdého, až to zadunělo. Přikrčil se a křečovitě sevřel dřevěnou příčku. Otevřel oči. Vzhlédl. Na malý okamžik zapochyboval o svém duševním zdraví, protože nad ním byl dřevěný poklop až příliš se podobající poklopu z Aberratio, který spojoval sklad s palubou. Na sucho polkl a pak se odhodlal. Levicí nadzvedl poklop a postoupil o jednu příčku výš, aby se rozhlédl.
"BACHA, STAŘÍKU!" zaječel soprán.
Imaginarius se přikrčil, ale už nestihl poklop uzavřít, a tak již mu známý dutý, ale hrčivý zvuk náhle ustal. Na jeho místo nastoupil jiný, méně pravidelný za to dosti rytmický zvuk. Bum, bum, bada bum, bum, bum, bada bum, bum, badabadabadabadabada bum. Kapitán okamžitě poklop rozrazil a konečně se rozhlédl. Poklop ústil na širokou dřevěnou cestu, která byla kousek za Imaginariem probořená. Nemusel dlouho přemýšlet nad tím, kdo to má na svědomí.
Stanul na cestě. Poklop nechal pro jistotu otevřený a jal se zjistit, co to bylo za zvuky, kdo to křičel a kam vede ta dřevěná cesta. Asi sto metrů před sebou zahlédl černou postavu. Nehýbala se. Ačkoliv nevěděl, zda ona osoba v předu je přítel či nepřítel, instinktivně se k ní rozeběhl poskytnout případnou první pomoc. Myslí mu nevířily žádné myšlenky, jak tomu bylo jindy. Akorát na prsou cítil jakousi úzkost, vědom si toho, že vzniklou situaci zavinil on sám.
Když už byl od ležící osoby jen pár metrů a uvědomil si, že jeho vina je ještě větší, jelikož před ním ležela dívka svírající v náručí plachtu z Aberratio. Všiml si, že dýchá.
"J-jste v pořádku?" vyhrkl ze sebe.
Dívka z ničeho nic vyprskla a počala se smát. Kroutila se na zemi a chechtala se jako smyslů zbavená. Kapitán zaváhal, zda je dívka vůbec při smyslech.
Děvče se náhle přestalo smát, prudce se zvedlo a prohlásilo: "Neměj starost, staříku. Sice to byl slušnej držkopád, ale já něco vydržím. Ne jako ta cuchta vod Feraxů."
Imaginarius si oddechl.
"Ale koukám, že tebe to nějak vzalo. Slabej na srdce nebo na mozek? Kerej blb ještě leze starejma cestama? Jak ti vůbec říkaj, dědo?" řekla dívka, přimhouřila oči a změřila si Imaginaria od hlavy až k patě.
Imaginarius se obřadně uklonil, kdy se dotkl konečky prstů středu čela a hlavou pak pronásledoval prsty téměř až ke kolenům. "Jmenuji se..."

ANKETA POD ČLÁNKEM - hlasování ukončeno 30.10.2015 ve 14:00

Iluze pro Havla

16. října 2015 v 20:08 | Maglaiz
A svět se točí dál.


Měl štěstí. Ačkoliv dopadl zády na mohutnou větev, v porovnání s tím, co se mu všechno mohlo stát, si jen vyrazil dech. Zůstal ležet, lapal po vzduchu a přemýšlel. Věděl, že si tělo s křečí dýchacích svalů poradí samo, ostatně není to poprvé, co se mu něco takového stalo. Poprvé ho však do tohoto stavu přivedl hýbající se strom. Je snad živý?!
Imaginarius už se svou posádkou viděl ledascos. Třeba obrovskou zeleninu, která se je snažila sníst. Jediný, kdo měl z těch potvor radost, byl kuchař, protože konečně to nebyl on, kdo vařil. Ale stejně ta zelenina ožívala jen díky tomu, že na oné planetě byla divná voda. Co když mají divnou vodu i tady? Bude se vám to zdát divné, ale Imaginarius se s onou skutečností smířil docela rychle.
Co to? Imaginarius otevřel oči. Již před tím se mu zdálo, že strom se uklidnil a přestal se hýbat. Vskutku. Ale proč? Reaguje na pohyb? Ne, to by přece ublížil tomu papouškovi. Mstí se za to, že jsme mu svým neohleduplným přistáním poškodili korunu? To by na nás zaútočil už na zemi. Zbývá poslední možná varianta...
Kapitán se posadil a pozorně sledoval každou prasklinku v kůře na okolních větvích. Tam, kde předtím ulpěla jeho noha nebo ruka, odpadla kůra i borka a z obnažených míst prosakovala míza. Imaginariovi problesklo myslí: Jsem komár! Jsem pro něj otravný hmyz, který mu způsobuje bolest!
Bylo mu jasné, že musí vzhůru postupovat pomalu, což snášel s velkou nelibostí, zvláště když spěchal, aby se shledal se svou lodí. Opatrně přikládal ruce ke stromu a zvolna šplhal po větvích jako po zvláštním hybridu žebříku a točitého schodiště. Sem tam se dotkl nesprávného místa a musel se přikrčit či nadskočit, aby ho opět nesmetla jiná rozzuřená větev. Přesto se čím dál víc přibližoval k vrcholu. Občas se také musel pevně přitisknout, až se vzorek kůry vmáčkl do jeho tváře, protože vítr neustával. Spíše naopak nabíral na intenzitě a snažil se milého kapitána vychýlit z rovnováhy.
Náhle ho do levé tváře něco uhodilo. Imaginarius zavřel oči a pevně objal kmen stromu. Chtěl počkat, až se strom uklidní, ale když si v mysli promítal předchozí úkony, nezjistil, kde stromu ublížil. Také ho udivilo, že větev má větší trpělivost než předtím. Neustále ho plácala do týla. Riskne to a podívá se. I kdyby měl přijít o oko, musí vědět, co se děje!
Namísto předpokládané větve se ve vzduchu kymácel konec utrženého provazového žebříku s dřevěnými příčkami. Natáhl se po něm rukama a ani nemusel dlouho přemýšlet, zda využije k cestě nahoru nový prostředek, nebo se vydá všanc rozčilenému stromu. Imaginarius se zhouplnul právě včas. Ohromná rozhořčená větev, široká asi loket, udeřila do kmene stromu v místě, kde ještě před chvílí měl kapitán trup, a s gejzírem třísek se rozštípla ve dví.


Iluze pro Diviše

9. října 2015 v 20:08 | Maglaiz
Občas je dobré umýt okna - i ta vedoucí do duše.


V poničených korunách stromů to zapraštělo a ulomené větve zachycené svými bratry či se držící své domoviny již jen silou vůle počaly padat dolů. Listovím to zašumělo, jak jím projel neviditelný hřeben kadeřníka přírody. Náhle všechen hlomoz prořízl zděšený řev několika mužů. Vědomí Dalekozrakých, ještě před chvílí si poklidně podřimujících v různých krkolomných polohách na ramenech strnulých pánů džungle, jaksi zjistila, že jejich těla už nějakou tu vteřinku zapřičiněním větru jsou táhnuta k zemi gravitační silou G.
"K zemi!" zavelel stále přeskakujícím hlasem Kurňajs a skácel se k zemi pod náporem padlého Dalekozrakého.
Posádka přesvědčena příkladem nadřízeného majzla sebou na zem jako zkušení kaskadéři. Jediný, kdo zůstal stát, byl Imaginarius. Zprvu chtěl padnout jako poslední (kapitán má přece vždy dělat vše jako poslední), ale když se rozhlížel po mužích ležících na zemi, všiml si, že se přes ně prohnal nějaký velký stín. Vzhlédl. Na nebi rajtovala tam a zpět plachta. Tenhle kus látky by poznal kdekoliv na světě. Nadýchaný oblak protknutý naostřeným bažantím brkem, z něhož ukapává inkoust. Poznávací znamení Aberratio. A hle, z plachty se táhnou čtyři provazy, z té výšky viditelné pouze jako tenké nitě. Plachta se nejspíše uvolnila - a kde je plachta, tam je i...
Imaginarius se vyhnul větvi, která by pravděpodobně zasáhla jeho levé rameno. Oči mu těkaly z jednoho torza stromu na druhé a pokusil se v pádech větví a Dalekozrakých nalézt nějaký rytmus. Sice tam nebyl, ale za to si všiml jiné věci. Vyrazil. Skákal přes mohutné kořeny, podbíhal ztrouchnivělé, věkem zkroucené padlé kmeny, uhýbal tu na jednu, tu na druhou stranu padajícím předmětům či bytostem, až se dostal do míst, kam nemohl spadnout ani lísteček, natož velká větev. Vyskočil na kmen stromu, který kdysi vyvrátila asi vichřice. Koruna toho stromu se tehdy zaklesla do jiného velikána, a tak se kapitán pohodlně ocitl v říši opic, ptáků a veverek. Už se chtěl Imaginarius radovat nad tím, že za stejnou chvíli, jako byl v koruně stromu, bude i na jejím vrcholu, jenomže v tu chvíli se větev, jíž se při skoku zachytil, pohnula a mrštila s ním o patro níž.

Iluze pro Olive Oylovou

3. října 2015 v 22:02 | Maglaiz
Co teď? Teď? Teď si dáme... špenát!

[]

Zatímco posádka počala jásat - otázkou je zda nad tím, že konečně pochopila, že kapitán jest živ, nebo proto, že kapitán jest živ. Každopádně do vzduchu létaly různé pokrývky hlavy, protézy nohou a rukou nevyjímaje. I jedna flaška vzlétla, aby ji následovalo hrozivé zakletí kuchaře Vínečka, jelikož ten si uvědomil, že těsně před výhozem láhev vítězoslavně odšpuntoval. Takže mezitím, co se všechno tohle událo, papoušek se opět uvelebil na původním místě, tedy na větvi stromu.
Muži po několikerých hoblech postavili Imaginaria na zem a utišili se, neb očekávali první projev jejich znovuzrozeného velitele. Imaginarius se nadechl.
"HURÁÁÁÁ!!!" zaječel Vínečko třímající v rukou nazelenalou skleněnou láhev s archivním čůčem. Z ročníku léta páně šestnácetosumdesát neubyla ani kapka. Kuchař pozvedl svou trofej k nebi, prohlédl si, jak skrz ni proudí sluneční paprsky a pak si řádně zavdal (čti vyzunkl sedmičku na ex).
Ačkoliv posádka se nechala rozptýlit lodním mazavkou a pochvalně bručela, když zhlédla jeho úctyhodný výkon v rámci hydratace těla, kapitán upřel zrak jinam - na papouška. Zdálo se mu to, že papoušek promluvil a četl jeho myšlenky? Nebo to byl ještě sen? Nebyl si už ničím jistý potom, co ocet reality narušil jeho skálopevné přesvědčení o tom, že je mrtev.


Iluze pro Cypriána

26. září 2015 v 23:02 | Maglaiz
Šmoula rád je šmoula. Rád, že léto střídá zimy, léto střídá zimy.

[]

Z papouška zbylo jen pár barevných pírek a šedý kámen dopadl do trávy pod stromem.

"Kapitáne!" vrhl se na kapitána Ole Jmazal, který byl z důvodů (má dvě) svých krátkých nohou co nejblíže kapitánovi, ale co nejdále od papouška. Vrhl se na svého velitele s takovou náruživostí (bodejď, dyk mu byl dlužnej nejmíň tisíc dvě stě vosumdesát pětkrát za kejhák - sdělil nám mistr Sádlo mezi dvěma lahvemi zajdru), až drahého Imaginaria opět povalil na zem.
Posádka celá ztupachovělá se nyní jako zrezlí rytíři obtížně, tudíž pomalu, v pomyslném brnění otáčela směrem k naší přátelské dvojici a ani se nesnažila přemýšlet nad faktem, že trpaslík zlátil statného muže. Ačkoliv takový Hernajs, jemuž to při pádu od někud pěkně chrouplo v hlavě, když narazil do kmene stromu, mohlo zapalovat i dosti nežádoucím směrem. Takovým tím směrem, kterým se rády ubírají moderní dívky jistého věku, zamilované do konkrétní upírské nebo čarodějnické ságy (či hudební skupiny), mající povětšinou internetový deníček a nevybouřenou pudovou, rozmnožovací potřebu. Ještě že Hernajs byl v té chvíli ještě pomalejší než obvykle!


Iluze pro Kryštofa

18. září 2015 v 21:32 | Maglaiz
Tanečním krokem na velkou výpravu.


V tu chvíli zaječela uměle vytvořená fistule z Kurňajsova tenoru "Hrrr na něj!" a v dopoledním slunci se zablyštělo stříbrné ostří Kurňajsovy dýky.
Papoušek stále zíral na ležícího Imaginaria a kapitán zase hypnotizoval opeřence. Bez ohledu na okolní rámus oni dva zůstali na svých místech. To už bylo i na kapitána moc a musel uznat, že asi zas tak mrtvý nebude, což mělo za následek, že začal o celé vzniklé situaci uvažovat jako o reálné. Na chvíli se zamyslel, proč onen papouch zobákem v tvář smrtelnému nebezpečí nic nedělá. Ovšem to už nebyl čas na spřádání hypotéz, jelikož papoušek se ocitl v obklíčení hladových vesmírných vlků. Imaginarius nahmatal pod pravou dlaní něco tvrdého a relativně oblého.
Barevný pták poprvé přenesl svou pozornost z kapitána na okolí. Evidentně se mu nelíbila blízkost tolika mužů se zbraněmi v ruce, přešlápl si a pozvedl křídla.
Kurňajs dal chlapům znamení - tři prsty - tři vteřiny dělící posádku od možné svačiny. První prst se vrátil k dlani - muži postoupili o krok blíže ke stromu. Druhý prst zmizel - chlapi se nakrčili a napřáhli paže, připraveni vrhnout své zbraně na nebohého opeřence. Třetí prst. BUM!
Z papouška zbylo jen pár barevných pírek a šedý kámen dopadl do trávy pod stromem.


Iluze pro Dionýsii

11. září 2015 v 22:31 | Maglaiz
Úsměv ještě nikdy nikoho nezabil.

[]

Veškerá posádka přestala věnovat pozornost svému drahému kapitánu, dosud ležícímu a stále si myslícímu, že jest mrtev, a obrátila své zraky k papouškovi.

"Tož to je divné fógl!" prohlásil lodní kuchař Biuvé Vínečko. Pro jeho občas nesrozumitelnou výslovnost se celá posádka domnívá, že se jejich mistr umění hrncového a vařečkového jmenuje Bifé Vínečko. Ostatně ono to dává smysl. Je kuchař a kuchaři, zvláště ti špatní, a co bychom si lhali, Biuvé je špatný kuchař, kuchaři pracují i v bifé. A k jídlu patří i pití, nu a Biuvé dělal svému příjmení čest. Chlastal. Dost chlastal. Ale jenom to nejlepší. V očích Imaginaria byl však tento neduh výhodou a hned dvojitou, protože nadraný kuchař se nebojí, nadranému kuchaři je totiž úplně jedno, kam pluje, s kým a co tam bude dělat, a zároveň zde nebyl takový problém s platem jako u jiných členů posádky. Mezi kapitánem a Biuvé byla totiž uzavřena smlouva o vyplácení platu v naturáliích.
"Ty, Bufete," zahalasil Ole Jmazal, s nímž jediným z posádky byl Biuvé ochotný komunikovat, "byl by z teho kus žvanca?"
"Tož žrát sa dá šeckó, né?" odvětil kuchař, ale už se věnoval přehrabování křovisek, protože byl bytostně přesvědčen, že když sebou švihl o zem, měl zrovinka v ruce flašku s té dobré úrody léta páně šestnácetosumdesát, tož a to by byla škodá, dyby se to vyliló.
V tu chvíli zaječela uměle vytvořená fistule z Kurňajsova tenoru "Hrrr na něj!" a v dopoledním slunci se zablyštělo stříbrné ostří Kurňajsovy dýky.

Koukni se dolů na anketu.


Iluze pro Augustýna i Evelínu

29. srpna 2015 v 22:24 | Maglaiz
Na Jana stětí vlaštovky od nás letí.


Když se nad ním jeho milí druzi, kteří jsou bez pochyby pouhým pomatením jeho mysli, radili, co s ním, kapitán si všiml, že z jednoho pahýlu větve na něj už nějakou dobu zírá papoušek. Takový obyčejný papouch, jakého má na rameni každý druhořadý pirát. Něco žlutého peří, něco bílého i modrého by se našlo, možná i zelená s trochou fantazie, ale hlavně červená. Zkrátka obyčejný pták. Přesto se Imaginarius nemohl zbavit pocitu, že ten opeřenec zas tak obyčejný nebude. Ale co si s tím lámat hlavu. Je výplodem mé mysli, takže není třeba se vzrušovat. Je pouhé nic.

Papoušek, ač je to k nevíře, si dal křídla v bok, naklonil hlavu a otevřel černý zobák: "Já-á ti dá-ám nic, trrrrrroubo!"



Iluze pro Alana

14. srpna 2015 v 21:54 | Maglaiz
Živý či mrtev? Toť otázka!


"Do řitě!" zahulákal hrubý hlas ještě hrubšího Ole Jmazala.
Imaginarius otevřel oči. Modrou oblohu lemovaly zelené koruny stromů. Poněkud neupravené koruny. Vlastně celý ten výřez oblohy svým tvarem připomínal ovál na obou koncích jemně, oble seříznutý do špičky. Kdyby nevěděl, že je mrtvý, tak by hádal, že se kouká na díru způsobenou jeho Aberratio, ale on je mrtvý a teď je jen svědkem svých posmrtných halucinací. Nevěřil, že by se mu splnilo to, co si přál.
Na svých cestách potkal už mnoho mocných bytostí a nejmocnější z nich byla Sophie, ovšem i Sophie zaručeně, dle kapitánovy neúprosné logiky, že vše má své meze (i Vesmír), nemohla mít takovou moc, aby někomu darovala život nebo v případě jeho přání životy.
V tu chvíli se však ozval pisklavý a často přeskakující tenor Kurňajse. "Kapitáne, kapitáne! Jste v pořádku?!" Nutno podotknout, že za onou neobvyklou pisklavostí hraničící se ženským sopránem a mutováním musíme hledat úraz, který Kurňajs utrpěl při pádu z... my vlastně ani nevíme, jak dlouho padali a odkud... každopádně onen úraz se týkal velice choulostivých partií a jejich pádu na velice tvrdou větev.
Imaginarius pojal podezření, když kromě hlasů začal i své druhy vidět. Ale i tak si stále připomínal, že je mrtvý, protože to se zcela slučovalo s jeho životní filosofií, s tím, co tomuto stavu předcházelo, a co diktovala logika. Prostě tomu nemohlo být jinak, a tak nereagoval na své přeludy, klidně ležel a kochal se výhledem, jaký mu posmrtný život nabízel.



Iluze pro princeznu Ladu

7. srpna 2015 v 22:15 | Maglaiz
... leč světlo má jinou rychlost.

[]


Temnotu rozčísl paprsek čirého světla, ozářil špinavého, potrhaného a zakrvaveného kapitána a dopadl k Imaginariovým nohám v podobě mramorového chodníku. Kapitán tak trochu tušil, co ho čeká, a tak si ze zvyku upravil knír. Nu, knír, více méně to bylo již spíše rošťácké rozcuchané roští než parádní mušketýrský knír, na nějž byl zvyklý, ale ve srovnání s tou nepřekonatelnou bolestí pravé nohy, vykloubeného levého ramena, mnoha žeber a hlavy to byl malicherný detail hyzdící našeho Imaginaria.
Ze zářivého bodu v hlubinách tmy se vynořila průsvitná vlající silueta ženy. Pokynula mu a Imaginarius se rozkulhal směrem ke své královně. Špatně se mu dýchalo, ale i přes veškeré obtíže se dobelhal k mámivé postavě a dokonce vysekl parádní poklonu, jakou se zdraví pouze nejmocnější z mocných, nejbohatější z bohatých a nejmoudřejší z moudrých.
Žena lehkou úklonou hlavy odpověděla na pozdrav, pak položila hlavu na stranu a zářícíma očima si změřila kapitána.
"Dětská noční můra je přespříliš silný nepřítel," poznamenala.
"Všiml jsem si. Jak může tak malé tělo stvořit něco tak obrovského a nebezpečného?"
"V tom malém těle je velký duch a velké oči. Tak velké jako má strach."
...
"Jsem mrtvý?"
"Co by to změnilo?"
"Pouť přece ještě není u konce. Ještě chybí mnoho dílů z mapy Vesmíru a to, co máme... ehm... měli jsme, jak se zdá, ještě nebylo zcela procestováno. Teď přece nemůžeme..." polk, "skončit."
"Ještě šest přání."
"A co ostatní?"
"Ještě šest přání."
"Chápu."
...

PŘEJI SI...



Iluze pro Kristýnu a Kristiánu

24. července 2015 v 16:36 | Maglaiz
Temnota se plíží...



Tma. Černo se rozkládalo všude okolo. Ani špičku nosu nebylo vidět, natož parádní knír. Jsem mrtvý? Optal se sám sebe kapitán. Necítím nic. Ani bolest, ale ani slast.

Iluze pro Martinu

17. července 2015 v 18:59 | Maglaiz
Sophie ví, Sophie poradí.



Ole Jmazal si na prst namotával svůj úctyhodný plavý (proč si myslíte, že se dal k Imaginariově posádce?!) plnovous. Z můstku ani od sudů nepřicházel žádný povel k útoku a ačkoliv by byl nejraději popadl svou sekeru a ťal do toho monstrózního pupku, Ole dbal pravidel hvězdokorábu, takže nevěděl, co dělat s rukama. Když už uznal, že ondulace bylo dosti, začali všichni okolo něj křičet a zběsile pobíhat po palubě.
Mezitím Imaginarius kalkuloval a prohlížel si nezvaného hosta. Pupek oné bytosti více méně spíše připomínal dílo postmoderního sochaře, který se rozhodl okolo zvětralé díry kámen vyhladit a své "dílo" nazvat Druhá díra do zadku. Zvláštní však bylo, že onen kamenný pupek následně přecházel v kamenná mužská prsa. Ačkoliv těžko říci. U tohoto druhu je problémem rozlišit samičku od samečka už jen proto, že jakýkoliv vědec se o to pokoušející nikdy nedokončil své pojednání. Většinou končila slovy: rozpětí dlaní odhaduji na 4 metry; nebo rozdělí laní odkaluji na 4 svetry. Červené skvrny vždy brání bezproblémovému čtení. Jediný, kdo kdy přežil setkání s tímto tvorem byl kapitán Imaginarius. Možná proto, že nebyl vědec.
Kapitán hledal slabiny, ale zdálo se, že na těle onoho polokamenného a položelezného tvora, jelikož onen kamenný hrudník a břich lemovaly obří šupiny leskem připomínající železo, ani žádná slabá místa nejsou. Vzhlédl a zaradoval se. Ne proto, že spatřil skutečně nestvůrnou tvář, ani proto, že se na něj ve třech řadách chechtala spousta tesáků ostrých jako nejkrutější výčitka. Netvor, který ani ještě nedostal jméno, měl jednu zvláštnost. Vlastnil patero očí.
"K harpunám!" zaburácel Imaginarius.
Posádka se zarazila a všichni upřeli zraky na svého velitele. Kapitán neřekl ani slovo a ukázal směrem, kde měla obluda hlavu. Pochopili. Jen Věchýtek dal hlavu na stranu a palec do pusy.
K očím nestvůry se rychle blížila první sprška zahnutých háků. Netvor harpunám zatarasil cestu rukou. Když zjistil, že tento způsob akupunktury mu nevyhovuje, rozlítil se, zaječel a máchl rukou.
"Pozor!" zakřičelo několik mužů, ale to už se tříštily stěžně, plachty zahalily celou palubu a koráb se řítil dolů za jekotu oné vesmírné potvory a posádky.
Kapitán Imaginarius pevně objal kormidlo, zavřel oči a s těžkým výdechem zašeptal: "Sophie..." A to bylo poslední, co kapitán udělal.

Iluze pro Libuši a Amálii

10. července 2015 v 21:56 | Maglaiz
Rozlétnout se... za sny.

[]


Imaginarius zavřel oči. Zase! Nechápal, jak může být Osud, ten bodrý kumpán, když máte několik boubelatých sudů skvělého vína, dvě sklenky a sele na rožni, tak zlomyslný. Kéž bych měl alespoň soudek a jedno vypelichané holoubě! Povzdechl si a otevřel oči.
Vypadalo to, že někdo zastavil čas. Všichni muži nehnutě stáli s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima hleděli vzhůru. Ani nemrkli. Jediné, co Imaginaria ujistilo v tom, že čas stále běží a windows nijak neseknul matrix, byla ta sprška černého dýmu konzistencí připomínajícího vodu. Tedy spíše vodopád, menší vodopád, jež dopadal na pravobok a občas se přelil i na palubu Aberratia. Ještě je brzy vám povědět, z čeho ten vodopád padal. Je to příliš... nu, myslím, že vám postačí, když vám povím, že po delší odmlce se odvážil onu věc okomentovat jen jeden nebojácný muž. Vlastně půlmuž.
Ole Jmazal si uvědomil, že dokořán otevřená chlebárna nijak nedodává již tak jeho Osudem potupené postavě ten správný úctyhodný vzhled. A tak polknul a, aby nebylo trapné ticho, prohlásil: "Tož to by bylo, kurňa, šniclů!"

 
 

Reklama