Imaginarius

Iluze pro Děpolda

1. července 2016 v 22:06 | Maglaiz
S chrabrým Thibaudem se báti nebudem.

[]


Když za nimi zaklaply dveře, dívka se zhroutila do ušáku, rozhodila ruce, porozhlédla se po pokoji a prohlásila: "Na to, že jsme psanci, to ujde, co?"
Imaginarius se ještě jednou okolo sebe rozhlédl, spojil ruce za záda, přitakal "Vskutku," odmlčel se, jako by si promýšlel nadcházející slova, "Ale proto jsme sem nešli, pokud vím."
Chilias se na okamžik zamračila, avšak náhle se veškeré cumulonimby rozplynuly pod tíhou vidiny sladké náhrady za kapitánovu přímočarost a dívka si do úst nacpala dvě velké čokoládové pralinky. Mezi žvýkáním a neetickým a neestetickým mlaskáním trhaně vyčetla Imaginariovi nediplomatické jednání. "Jak chceš, já chtěla být zdvořilá. Kdo měl přístup k astrolábu?"
Po kapitánových zádech si to začínal rejdit pramínek nervózního potu. "Ehm... já, mí pobočníci a pak asi zbytek posádky... nikdy jsem svou kajutu nezamykal."
Dívka se očividně bavila, jelikož přehodila nohy před opěradlo určené ruce a při konzumaci třešní v karamelu zaklonila hlavu. "Ještě se zeptám jinak, starouši," oznámila. "Kdo oplývá takovým fištrónem, aby byl schopný ten astroláb vyřadit z provozu tímhle?" optala se a z kapsy kalhot vytáhla tenký proužek kovu s od sebe rovnoměrně odsazenými čárkami.
Imaginarius ihned poznal, že se jedná o alhidádu - posuvné pravítko, které slouží k měření vzdáleností.
Chílias pravítko astrolábu odhodila směrem k Imaginariovi bez zájmu na tom, zda jej kapitán zachytí nebo ne. Alhidáda dopadla kapitánovi k nohám a Imaginarius se odtáhl, jako by ta malá věcička byla něco živého a usilovala mu o život.
"Fakt pěknej kousek. Všechno v pořádku až na to, že každá jednotka je jinak vzdálená. Sice jen o milimetr, dva, že se to pihým okem nepozná, ale v navigaci to nadělá pěknou paseku," prohlásila Chilias a ani jednou se nepodívala na bledého a potem zbroceného kapitána. "Voba víme, že todle moh vymyslet a vyrobit jen jeden jediný člověk z celý tý tvý posádky."
"Chilias..." zasténal kapitán. V tom jediném slovu se ukrývala ohromná prosba podmalovaná smrtelným děsem.


Iluze pro Adolfínu

17. června 2016 v 23:12 | Maglaiz
Ad astra?

[]

"Musím s tebou mluvit, kapitáne," pronesla značně chladně Chilias a odmlčela se. "O samotě," dodala a pokynula Imaginariovi, aby ji následoval.
Chilias ho vedla petrolejovými lampami ozářenou chodbou. Ačkoliv chodba nebyla ani krátká, ale ani dlouhá, Imaginariovi se zdálo, že v onom dusivém mlčení přece jen cesta k protějším dubovým dveřím trvala snad celou věčnost. Byť se chodba zdála slepou, tedy spojující jen místnost s krbem a místnost za dubovými dveřmi, před oním vchodem se náhle jako mávnutím kouzelného proutku rozbíhala nalevo i napravo a dále se větvila.
Děvče levou rukou uchopila nejbližší petrolejovou lampu a pravicí vzala za kliku. Ve světle plamínku petrolejky umocněném okrouhlým zrcátkem se před Imaginariovými zraky rozprostřela místnost pravděpodobně také obložená dřevem. Chilias za pomoci úštěpku rozsvítila v pokoji dvě ohromné lampy na vysokých podstavcích. Temnota se dala na ústup. Kdyby si Imaginarius nebyl jist tím, že se nachází v podzemí, docela snadno by uvěřil, že se dostal do nějakého šlechtického sídla. Z každého koutku, z každého kusu nábytku dýchal luxus a starobylost. Vpravo u zdi se skvělo ebenové lože s barokními nebesy, tordovanými sloupky a těžkými zlatem vyšívanými závěsy, levou zeď opanovala slonovinou vykládaná knihovna táhnoucí se od země až ke stropu a v centru pokoje dvě křesla, tzv. ušáci, se sametově červeným čalouněním, zlatě vyšívaným, a mezi nimi starožitný stolek na jedné taktéž tordované nožce, na němž v karafě z benátského skla jiskřilo červené víno a mlsný jazyk lákaly všemožné cukrovinky z třípatrového podnosu z čínského porcelánu.
Když za nimi zaklaply dveře, dívka se zhroutila do ušáku, rozhodila ruce, porozhlédla se po pokoji a prohlásila: "Na to, že jsme psanci, to ujde, co?"

Iluze pro Walburgu

30. dubna 2016 v 22:08 | Maglaiz
Filipojakubská noc má zvláštní moc.


Poslední chrápající Dalekozraký byl vytáhnut z tunelu. Kolem praskajícího ohně v krbu nerušeně oddechovali zbylí Dalekozrací a členové posádky si vroucně tiskli ruce s muži v tak nuzném ošacení, že odít se v něj by bylo stydno i Paku Věchýtkovi. Nakonec i sám kapitán spatřil větší místnost obloženou dřevem s umně postaveným krbem, rozlehlou knihovnou a několika starožitnými stoly, na nichž tu byly vzácné tisky, tu zase spousta lejster s kalamářem a starými dřevěnými redispery a onde zase spousta drobných přístrojů, ozubených koleček, kladíveček, pinzet, lup a drátků. Za stolem s oním kovovým haraburdím seděla Chilias, obočí svraštělé, vážná tvář a oči probodávající každého ostřím podezření. Když si uvědomila, že se její pohled zapíchl do kapitána Imaginaria, vstala. Arcturovi se její výraz nelíbil a už vůbec ne to, že se k němu blížila. Z Chilias čišela předzvěst špatných zpráv a sám nevěděl, jak má informovat o osudu velikonočního zajdy Paschy.

"Musím s tebou mluvit, kapitáne," pronesla značně chladně Chilias a odmlčela se. "O samotě," dodala a pokynula Imaginariovi, aby ji následoval.

Iluze pro Olympii

15. dubna 2016 v 18:31 | Maglaiz
Multitudo canum mors leporis.

[]

"Běžte rovnou za čumákem!" křičel velký zajíc na prchající posádku před ním.
V čele dlouhé stonožky svižně kráčel kapitán, kterému se v levém uchu blyštěl kovový cvoček, a svítil před sebe hornickou lucernou. Provazem k němu byli připoutáni Dalekozrací a kuchař Vínečko. Celého hada uzavírali poněkud se ploužící bratři Hernajs a Kurňajs. Až daleko za nimi byl Pascha a pomocí výbušných velikonočních vajíček likvidoval improvizované trámoví podpírající strop tunelu. Vraťme se však k pobočníkům.
"Já ti nevím, Helmbrechte," kroutil blonďatou hlavou Kurňajs.
"Tisíckrát jsem tě žádal, abys mi tak neříkal, Cmrndoši," vyčítal Hernajs, "A jak nevíš? Už jsi snad zapomněl na Palissandru a Melanchólii?! To, co ti a mně provedl, to si zasluhuje odplatu. Chce to zasáhnout do citlivého místa!"
"Jenomže jak? A vůbec, vždyť vůbec nevíme, co to citlivé místo je!"
"Právě proto chci, abys vlezl do jeho kajuty a porozhlídl se tam."
"Já?!"
"Udělal bych to sám, Cmrndoši, ale ty jsi nenápadnější. Nikdo si tě nevšímá, kdežto na mě furt civí ten trpajzlík jako pes."
Náhle se celý tunel otřásl a strop se počínal sypat.
Imaginarius se dotkl cvočku v uchu a otázal se: "Tohle je normální?!"
Z cvočku se ozval značně zkreslený Paschův hlas. "Vůbec ne! Zelení na nás poštvali kany. Přerostlí čokli s trochu vyšším IQ než má tvá bota. Trochu je zdržím, ale vy byste měli hejbnout prdelí. Vodpočítej dvě stě kroků a skoč, nebo vlítnete do špajzu starýho Jezevce. A to byste byli ještě ve větším průseru než ste teď."
Kapitán zavelel, aby byli probuzeni Dalekozrací, pak ještě jednou stiskl cvoček v uchu. "Můžeme nějak pomoct?"
"Na blbý votázky není čas! Vypadněte vodtud a fofrem! Hej, vy uslintaní vořeši, todle není váš rajón! Jaký lehni a nohy vod sebe?! Nesnáším psy!"
Imaginarius ještě stihl poděkovat, než se spojení přerušilo a zazněl ohlušující výbuch. Do zad pobočníků se opřela tlaková vlna, která je odmrštila naneštěstí tak šťastně, že se ocitli u Dalekozrakých, ovšem to nebylo jediné dobrodinní, jaké napáchala. Mimo jiné i strhla strop a zemina tak oddělila posádku Aberratia od kanů.

Iluze pro Veleslava

2. dubna 2016 v 19:33 | Maglaiz
Na mokrý duben - suchý červen.

[]

Temné, vlhké a studené vězení s vlastním okýnkem, mříží a denním přídělem čerstvých krys připravených bezdůvodně kousnout. Tak takové místo by nyní Imaginariovi a jeho posádce připadalo jako útulný pokojíček v rodinném penzionu v malém přímořském městečku. A to prosím ani sám kapitán netuší, co je to rodinný penzion.
Namísto hliněné podlahy zde spíše byl ráj pro každého hrnčíře. Však se také Věchýtek již notnou chvíli pokoušel z onoho blátíčka uplácat čajový servis. Zatím zůstal pouze u podšálků, které se okamžitě vrátily do podoby neforemného hnědošedého cosi. Pokud by tedy Věchýtek na danou věc mohl vidět. Problém kobek bez okna je ten, že většinou je v nich značná tma, a tak vše lez zkoumat pouze rukama, nosem a nebo jazykem, ovšem to byste museli být zoufalí, abyste se jali okolí ochutnávat a bylo vám již víc jak šest let. Nebo jste kuchař Vínečko a dostali jste opileckou "žravou".
Kdybychom rozsvítili, a to bychom rozhodně neudělali, pokud bychom si chtěli zachovat psychické zdraví, spatřili bychom v jednom rohu hromadu spících Dalekozrakých a po zbytku obvodu cely zoufalou posádku s hlavama v dlaních. Mohli bychom se začít ptát, kdepak se nám poděla Chilias. Inu, to bychom se tedy museli vrátit ve vyprávění zpět, což neučiníme.
Imaginarius na rozdíl od zbytku posádky, která se raději uchylovala k optimismu, než aby definitivně ztratila rozum z bezvýchodné situace, se rozhodl poradit sám se sebou. Válečná rada složená z několika Imaginariových já si přehrávala mnoho scénářů, jak nejlépe se dostat z vězení. Problémy však činilo hned několik zřejmých faktů: 1) neznalost místa, 2) neznalost počtu a pozic nepřítele, 3) celková neznalost nepřítele. Což byly zásadní údaje, bez nichž veškeré strategie působily jako fantazírování dospívajícícho grafomana.
Náhle se zachvěla podlaha. Skrz hlínu prosvítalo žluté světlo a mohutnělo. Nakonec půda zcela zmizela a světlo zaplavilo celou kobku. Když se kapitánovým očím podařilo přivyknout, nebyl jeho mozek schopný příjmout to, co mu předkládaly zprávy z tyčinek a čípků. Kužel světla vycházel z lucerny lemované zaječíma ušima.
"No konečně sem vás našel!" zvolalo světlo, "Tak honem, honem, ať jsme pryč."
Na výzvu okamžitě zareagovali oba pobočníci Hernajs a Kurňajs.
Imaginariovo velitelské já okamžitě utnulo veškeré filosofické debaty na téma, zda zaječí uši jsou oční klam či realita, a donutilo ústa a hlasivky k pohybu. "Zadržte! Kdo jste a proč nám pomáháte?!"
"Tak za prvý vás mám pozdravovat vod Chilias, staříku, a za druhý jsem Pascha." Světlo těkalo z jedné stěny cely na druhou jako by něco hledalo a poté se překvapeně ozvalo: "To neznáte Velikonočního zajdu?!"

Iluze pro Iris

25. března 2016 v 21:54 | Maglaiz
Vždycky může být hůř.


Náhle shůry zaskřípal hlas domnívající se, že zlověstně šeptá: "Tak není návratu."
Chilias vytřeštila oči a s velkým úsilím polkla knedlík v krku, jež se znenadání objevil. Imaginarius a s ním i celá posádka sbírali odvahu. Vzhlédnout či nevzhlédnout. To je, oč tu běží - zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně. Kapitán sevřel pravicí jílec rapíru.
"Chceššš," zasyčelo z vyšších sfér,"-li kulku mezi oči, pak sssměle pokračuj."
Všem bylo jasné, že právě padla odpověď na výše položenou otázku a zachovali se dle toho.

Nad jejich hlavami se houpal muž neurčitého věku, za to hadího vzezření. smaragdová šupinatá kůže, hypnotizující hadí oči zcela nekorespondovaly s lidskými končetinami. Avšak co se týče končetin i zde byl onen muž abnormální. Ku příkladu už tím, že zpod kabátu barvy mechu se vinul šupinatý ocas objímající silnou větev vzteklého dubu.
Když si již dosytosti prohlédli podivného mužíka, chtěli si vyměnit významné a tázavé pohledy, ovšem místo toho strnule zírali do hlavní kulovnic asi tuctu chlapíků podobného hado-ještěřího vzhledu.

Iluze pro Sibylu

19. března 2016 v 21:51 | Maglaiz
"This is the way the world ends
Not with a bang but a whimper."
- T. S. Eliot

[]

"Berrrrrrtholdus - chytrrrý ptáček. Třřeba sova by ti neřřekla, že jste blázni," prohlásil papoušek a vypoulil oko do okuláru s poznámkou: "Souhvězdí blba - spáát ti nedáá."
"Nerozumím."
Za Imaginariovými zády se ozval alt. "Zelení. Už jsem vám o nich říkala. Ti vás do města nepustí. A jestli pustí, tak..." Chilias se odmlčela.
"Tak co?" optal se kapitán přes rameno.
"Jak to říct slušně?"
"Mluv bez okolků." Ubohý Imaginarius! Kdyby jen tušil, co touto drobnou větičkou, pronesenou jen tak, ledabyle. Slovíčka sklouzla ze rtů bez větších obtíží, ovšem ty následky...

Iluze pro Božetěcha

26. února 2016 v 22:01 | Maglaiz
Nikdy netvrďte někomu do očí, že neexistuje!

[]

Evidentně svou řečí papouška zaujal, jelikož nyní jeho černé korálky zíraly do Imaginariových zraků, hlavu dal na stranu a ze zobáku vycházelo brumlání. "Chytrrrrý ptáček, chytrrrrý ptáček. Sovy móc pitomý."
"Samozřejmě," souhlasil kapitán bez jediného mrknutí oka a hypnotizoval pestrobarevného ptáka stojícího na hvězdářském dalekohledu.
"Berrrrrrtholdus - chytrrrý ptáček. Třřeba sova by ti neřřekla, že jste blázni," prohlásil papoušek a vypoulil oko do okuláru s poznámkou: "Souhvězdí blba - spáát ti nedáá."

Iluze pro Eulálii

12. února 2016 v 21:07 | Maglaiz
Na svatého Zoroslava lze spatřit červánky za úsvitu.


"Si piš, trrrroubo!" zaskřehotal papoušek, "Acceptio je plné motorrrrrů."
"Drž zobák, Brepto!" okřikla jej Chilias.
Kapitán zbystřil. "Nech ho mluvit, děvče," pronesl k Chilias a obrátil se na papouška hovícího si na zábradlíčku můstku, "Poslyš, Brepto..."
"Néjsem Brrréptá!" zavřískal rozčileně papoušek, zapleskal křídly a obrátil se k Arcturovi zády.
Kapitán se zarazil a namítl: "Ale vždyť tě tak před chvílí Chilias oslovila."
"Néjsem Brrréptá!" opakoval papoušek.
"Tak jak se tedy jmenuješ?" otázal se klidně kapitán a počal se pomalounku, polehounku plížit blíže k papouškovi. Už už kladl pravou nohu na první schůdek, když tu se papoušek vznesl a odletěl na příď. Arcturus neváhal ani na vteřinu, obrátil se na podpatku a svižnou chůzí se jal stíhat papouška. Během cesty se snažil papouška uklidnit. "Jen klid, jen klid. Vím, že nejsi obyčejný papoušek. Ne, copak by mohl obyčejný papoušek tak krásně mluvit? Viď, že ne? A dozajista jsi i moudrý. O tom nepochybuji. Viď, že jsi chytrý ptáček, viď?"
Evidentně svou řečí papouška zaujal, jelikož nyní jeho černé korálky zíraly do Imaginariových zraků, hlavu dal na stranu a ze zobáku vycházelo brumlání. "Chytrrrrý ptáček, chytrrrrý ptáček. Sovy móc pitomý."

Iluze pro Hátu

5. února 2016 v 21:21 | Maglaiz
Svatá Háta bývá na sníh bohatá.

[]

"Musíme ho koupit ve městě," zaznělo z dlaní mistra Sádla, v nichž ukrýval svůj obličej.
"Cože?!" Tentokrát toto cože nepatřilo posádce. Bylo pouze dvojhlasné. Na hlavního mechanika se upíraly pouze dva páry očí. Chilias a dosud nijak výřečný papoušek měli otevřená ústa.
Mistr Sádlo se zarudlýma očima zadíval na dívku a otázal se: "Máte tu snad motory, ne?"

ANKETA

Iluze pro Zdíka

29. ledna 2016 v 22:21 | Maglaiz
Na Saleského Františka meluzína si často zapíská.


Kapitán opět těšitelsky poklepal Mistra Sádlo po rameni. Nikdo neměl ani tušení, jak velký problém je nemít vzduchový filtr v motoru, a tak se v posádce utvořil takový zlá, zlá, nepěkná věc. Muži se začali pochichtávat.
Mistr Sádlo, ač se to nezdá, je velice hrdý muž a až příliš citlivý na jakékoliv selhání v povinnostech, tudíž se není čemu divit, když si budeme muset ještě chvíli počkat, než se milený technik přestane hroutit a začne přemýšlet, jak z bryndy ven.

Iluze pro Doriana

22. ledna 2016 v 21:05 | Maglaiz
Skrz, do středu nebo ven?

[]

Chilias nevěřícně zírala na brečící horu masa, poté obrátila oči v sloup, zvedla ruce dlaněmi k ostatním a prohlásila: "Mám dost. Zavolejte mě, až se tenhle ťuňťa vyfňuká."
Nasupený pohled kapitána Imaginaria zasvištěl vzduchem a na pár úderů srdce se zabodl do dívčina těla. Naproti tomu Imaginariova dlaň stále otcovsky poklepávala a konejšila rozladěného mechanika. Náhle však byla kapitánova pravice prudce odvržena. Mistr Sádlo vyskočil jako čertík z krabičky a také tak chvíli jeho hlas přeskakoval.
"Co si vo sobě myslíš, ty spratku! Já, já, já..." bil se přitom do prsou, "já si Rácinku vypiplal z kocábky prolezlé červotočem a kdovíčímještě a pak... pak si přijde červ jako ty, čmajzne plachtu, dělá s ní hovadiny, div ji nerozsápe na maděru... a... a vůbec," završil svou řeč divokým gestem, jehož obsah natož podobu si neodvažuji popsat.
Bylo jasné, že musí do celé záležitosti zasáhnout kapitán, avšak aktivnější Hernajs se chopil příležitosti. "Mistře Sádlo, jsme rádi, že už jsi zase při smyslech a že nám tedy povíš, proč nemůžeme s Aberratio odletět."
Funící býk, totiž hlavní mechanik, pohlédl na svého kapitána a prohlásil: "Abdikuju."
"Pro hvězdné nebe, proč?!" zděsil se kapitán a s ním i posádka.
"Kapitáne, já... já... já zapomněl koupit náhradní vzduchovej filtr," odpověděl Mistr Sádlo a znova se rozplakal.

Iluze pro nový rok

1. ledna 2016 v 23:13 | Maglaiz
Pojďme si zalétat!

[]

"Jak v řiti?" vyjekly snad všechny hlasy nacházející se toho času poblíž mistra Sádla.
"Tak ona Rácinka je bytelná, vodolná. Akorát lítací dřevo je idiot, co nepochopil význam slova vodolnost. Jinak transformátor, kotel... všechno v cajku... i snů by bylo na vzlet dost... ale...," mistr si povzdechl, zabodl pohled do podlahy a začal si hrát s takovým zvláštním kovovým kolečkem.
Kapitán přistoupil k hlavnímu technikovi, položil mu ruku na rameno a otázal se s nadzvednutým obočím, avšak otcovsky dobráckým tónem v hlasu: "Ale?"
Mistr Sádlo se dal do pláče. Poprvé spatřila posádka jinak velice tvrdého mechanika, ostatně jeho přezdívka Železňák hovoří za vše, propuknout v pláč čirého zoufalství.

Iluze pro Štěpána

26. prosince 2015 v 22:40 | Maglaiz
Pamatujme: stojíme na konci, jsme začátek.
Christian Morgenstern

[]

"A z hlubiny plytkých nadějí povstane čas, v němž hudební skříňky budou hrát na lidi. A zelenina s ovocem svorně zasednou k jednomu stolu pojídajíce maso mikrovlných trub a zákusky z plodů praček a myček. Myši s nabroušenými kly honí kočky, stromy ječíce tančí waltz po hladině všech dlažeb a moře zardousí veškerý život hvězd," zaburácelo z podpalubí rozervané Aberratio.
Z nám již známého otvoru se vynořila černá, umaštěná tvář mistra Sádla. "Jsme v řiti, chlapi," korunoval apokalyptickou vizi surrealistů.

Iluze pro Graciána

19. prosince 2015 v 19:51 | Maglaiz
Semper aliquid haeret.


Mezi větvovím stromu připomínajícího přerostlou smuteční vrbu se houpaly dvě lidské nohy. Bosé nohy s pevně napnutou pokožkou. Čípak budou? Na dívčí jsou už moc velké, ale na muže zase drobné. Co kdybychom postoupili výše? Mléčná pleť, útlý trup, paže by člověk objal prsty jedné ruky, úzká ramínka halily jemné plavé vlasy. Oči modré jako nebe za jasného letního dne svíraly krátký a tupý nos. Pod tímto dobráckým nosem se rozezněla nejstarší lidská píseň hrána na nejstarší hudební nástroj - ústa a prst. Jak jsme již pochopili, ony nohy nepatřily nikomu jinému než Věchýtkovi, který si z dlouhé chvíle uspořádal soukromý koncert. Jediné, co rušilo jinak velice impozantní a vysoce rytmickou skladbu, bylo burácení kovu o kov a občasné bručení.


ANKETA POD ČLÁNKEM

Iluze pro Tristana

28. listopadu 2015 v 21:47 | Maglaiz
Na svatého René sníh si to k nám žene?

[]

Imaginarius musel přivřít oči, aby ho ta záře neoslepila. Obrátil svůj zrak k dívčiným zádům před sebou.
"Chilias, co je to támhle za záři?"
"To je naše město, Acceptio," odpověděla dívka, aniž by se podívala na obzor, a po krátké pauze dodala. "Ale to vás zajímat nemusí."
"Pročpak ne?" ohradil se Kurňajs. Cítil se uražen. Nikdo neměl právo neohrožené posádce kapitána Imaginaria něco nařizovat.
Chilias se zastavila. Když se otočila na posádku, všichni ztuhli. Za ten krátký čas si o dívce udělali obrázek. V jejich kartotéce byla v přihrádce s názvem Pitomí pubescenti. Ovšem děvče, které se na ně dívalo nyní, v žádném případě neodpovídalo popisu "pitomého pubescenta". Stažené koutky úst, přísný a přímý pohled z očí do očí, drobná vráska mezi svraštělým obočím vše jasně naznačovalo, že se bude hovořit o velmi vážné věci.
"Jste cizáci a ještě k tomu jste na planetě přistáli tak divným způsobem, že to zaujalo i zvířata v lese. Pánové, vy asi nevíte, kde jste se to ocitli, ale věřte mi, že bude pro vás nejlepší, co nejrychleji se zdejchnout a s nikým nemluvit. Zelení jsou zvědaví a ještě zvědavější jsou ti, co jim vládnou. Kromě toho tahle khaki sebranka dokáže rozpovídat i nemluvně. Věřte mi, s nimi se nechcete setkat."
Kapitán kývl na znamení porozumění. "Dobrá, veď nás tedy k lodi, abychom se mohli ´zdejchnout´."



ANKETA POD ČLÁNKEM

Iluze pro Koletu

20. listopadu 2015 v 22:19 | Maglaiz
Na den svaté Kolety, opraš vesele koledy.

[]

Jedenadvacet párů bot v ne zrovna pravidelném rytmu cvakalo o dřevěné fošny nadlesní stezky. Imaginarius uklidněný faktem, že k jeho pasu jsou lanem připoutáni všichni jeho muži, si pro tentokrát dovolil chvíli němého úžasu nad zelenou krajinou. Ačkoliv mu v této krajině chyběly kopce, bohatě je nahradily občas vystupující koruny přerostlých listnáčů, v nichž mizely další a další dřevěné chodníky podobající se vyděšeným hadům. Arcturus netušil proč, ale stále měl nutkání hledat na této planetě jakýsi algoritmus, symetrii, pravidelnost. Stále očima pátral po jakémkoliv systému, avšak jakmile si myslil, že jej odhalil, objevila se tam, kde ještě před chvílí spočinul jeho zrak, anomálie. Zbláznil jsem se? Přece ještě před chvílí tam jisto jistě byla další cesta! A támhle zcela určitě žádný přerostlý dub nebyl. Imaginarius se zmateně rozhlížel okolo sebe. Odmítl možnost, že by na celou záležitost upozornil své muže, aby mu potvrdili nebo vyvrátili jeho tvrzení. Bylo mu jasné, co by nastalo. Pochyby. Všichni bez rozdílu by se zamyslili nad kapitánovým duševním zdravím. Ne, nemůže jim dát jakoukoliv záminku. Bylo mu jasné, že už jeho nedávná nemoc nahlodala víru posádky v nezničitelnost Arctura Imaginaria. Nařídil si tedy, že bude zcela ignorovat ten hlas uvnitř něho, který mu neustále našeptával příběhy o soustavnosti klasicistních zahrad a jejich odrážení řádu světa.
Kapitánovy oči nepřítomně klouzaly po stromech a cestách, až náhle se bezduchost proměnila v čiré soustředění. V dáli na západní straně se blyštělo cosi ohromného. Zlatá polokoule zářila do všech koutů světa.


ANKETA POD ČLÁNKEM

Iluze pro Tiburcia

13. listopadu 2015 v 22:47 | Maglaiz
Sne blahý, naděje! Ti vše se koří,
Co v smutku jest, co radost požívá,
Ač mnohého jen stín tvůj kojívá,
Ač mnohý tvrze v povětří si tvoří.
Jan z Hvězdy - Naděje (Písně i jiné drobné básně)

[]

Poslední chrápající Dalekozraký byl vytáhnut zbylým mužstvem na nadlesní cestu. Jste překvapení, že se Chilias nesměje? Inu, ačkoliv už byla jakkoliv svérázná, jednu zásadu měla. Co slíbí - to dodrží. A jelikož Imaginariovi slíbila, že se jeho posádce, ač by se jí zdála sebevíc k smíchu, smát nebude. A tak se milá Chilias musela spokojit s pouhými přihlouplými úsměvy.
"Poslušně hlásím, že posádka Aberratio je kompletní. Z toho jedenáct neschopných další cesty."
Kapitán se zarazil. "Jedenáct? Dalekozrakých je přece deset."
"Tož felčar! Aspoň loka špiritusu!" ŠKYT.
Arcturus si pozdě uvědomil, že nechal kuchaře bez dozoru. Povzdechl si a pak vydal patřičné rozkazy. Odvázali z plachty lano a propojili jím celou posádku. Vždy mezi dva chůzeschopné byl připoután buď Dalekozraký, nebo sám kuchař. Cesta mohla začít.


ANKETA POD ČLÁNKEM

Iluze pro Leonharda

6. listopadu 2015 v 18:35 | Maglaiz
Kdož nemocen na těle či na duchu.
Či ve vězení neprávem zván "Zloduchu!"
Padni na kolena s podkovou na prsou
a v modlitbě skrop Liénarda slzou


Kapitán se podíval za ukazujícím dívčiným prstem. S úžasem zíral na svou milovanou loď. Vlastně jenom na její příď, protože záď byla ponořena do koruny stromu. Proč jsem si Aberratio nevšiml už dříve? Byla tam vůbec? Od setkání se svou velitelkou a následném probuzení na této planetě si Imaginarius všiml, že ztratil jednu ze svých velkých schopností. Vnímat své okolí. Jako by se nemohl dost dobře soustředit na věci jako na souhrn jednotlivostí. Ztěžka vydechl. Věděl, co to znamenalo. Byla to cena za vyřčené přání. Když si poprvé u paní Sophie přál, myslel si, že cenou za chtění více než tří přání je porouchané astrolabium. To byl však trest za hamižnost. Přání zaplatil svou sílou. Ta záhadná nemoc, která ho sužovala mnoho dní, mu vzala jeho legendární sílu a mrštnost. Ostatně kdyby ji měl, ten strom by se ho dnes ani nedotkl. Cítil se oloupen. Přání mu zase ukradlo kus jeho samotného. Náhle se v kapitánově mysli ozval hlásek mladého Arctura. "Co když tě Sophie podvedla? Co když chce, abys co nejrychleji vyplýtval svá přání a přitom tě zbavila kapitánského klobouku? Co když chce, abys vypadal jako packal a ty dvě hyeny se dostaly na tvé místo?"
"Hej! Staříku, na něco se tě ptám!" mladého Arctura zaplašil Chilin hlas.
"Cože?"
"Povídám: támhleta loď je tvoje, že?"
Imaginarius v odpověď přikývl, na víc neměl síly a ani chuť. Trápilo ho, že se zase na scénu vrátil ten malý pitomec. Jak si vůbec dovoluje takhle hovořit o paní Sophii?!
Chilias nevěnovala pozornost kapitánovu znovuzamyšlení a spustila: "No to mě podrž! Takže tys spadl v tý bublině s těma dalšíma chlapa, co? A máte fakt divnou loď. Kde ste ji schrastili? Takový křápy se už dávno nedělaj. Ta musela stát majlant. Se vůbec divim, že ste se s tim pokoušeli lítat. Dyť ta rachotina musela zákonitě kiksnout ihned po startu. A vůbec jakto, že vám motor vůbec škytnul? Já se z toho picnu! Hele, ale jako fakt, nejsem pako, ale jako jak ten motor vrní? Je to něco jako na způsob bručivěda, nebo to řve jak můj fotr, když mě přivedou zelení? Ne, počkej, ten rachot asi neznáš. Jak bych to... si představ výbuch sopky s elektrickou bouří a řvaním úplně mega velký sirény. No, to je jako když se můj fotr teprv nažhavuje. Jemu totiž vynechávaj svíčky kvůli tý čůze a dost mu z toho kape na karbid."
Arcturovi šla z těch řečí hlava kolem a ačkoliv se již během této slovní kadence několikrát snažil monolog přerušit, byl neúspěšný. Rozhodl se proto porušit pravidla etikety, vrhl se na dívku a dlaní ji zacpal pusu s výkřikem "Ticho!".
Chilias vypoulila oči, ale pod dlaní nepřestala žvatlat. Náhle se vymrštila její pravá noha a zamířila si to rovnou mezi kapitánovy nohy. Imaginarius tento pohyb sice zaznamenal, ale už nestihl zakročit.
A tak nyní můžeme spatřit hrdého kapitána v té nejponíženější poloze, jaká jen může muže postihnout. Chilias nelenila a okamžitě se k Imaginariovi naklonila.
"Sakra! Promiň. To ten reflex. Fakt to nebylo chtěný," během řeči však namísto útrpného výrazu na kapitána cenila zuby a syčela pod náporem těžko zadržitelného smíchu.
Jakmile trochu opadla ta nesnesitelná bolest, Imaginarius si vzpomněl, na co se chtěl prve dívky zeptat. Ještě klečící na všech čtyřech ze sebe vysoukal onu otázku: "Když jsi nás viděla padat, proč jsi nám nepřišla na pomoc, nebo pomoc nepřivolala?"
Chilias se narovnala a dala pravici v bok. "Hele, když člověk vidí asi dvacet chlapů snášejících se z nebe v bublině, před kerou praskají větve i vzteklým dubům, tak spíš kouká nekoukat," rozhlédla se kolem sebe a dodala. "A ty by ses měl doválet a jít pro ty svý kamarádíčky, abysme byli u lodě co nejdřív."


ANKETA POD ČLÁNKEM

Iluze pro Chrabroše

30. října 2015 v 18:35 | Maglaiz
Na Chrabroše usměj se na listonoše.

[]

Imaginarius se obřadně uklonil, kdy se dotkl konečky prstů středu čela a hlavou pak pronásledoval prsty téměř až ke kolenům. "Jmenuji se Arcturus Imaginarius, kapitán Arcturus Imaginarius." Na slovo kapitán dal patřičný důraz a přitom se podíval na smotanou plachtu v dívčiných rukou.
Dívka si odfrkla a s ironií v hlase se optala: "A nějakej titul by k tomu nebyl?"
Kapitán velkoryse přehlédl jasnou provokaci a odpověděl. "Myslel jsem si, že se formalitám vyhneme, ale budiž. Arcturus Spica Regulus Imaginarius kníže ze Somnia a Verity. Tohoto času kapitán na lodi Aberratio, jejíž plachtu máš v náručí."
Teď by to chtělo, aby zadul správně vítr, abych vyhlížel ještě majestátněji. Problesklo kapitánovi hlavou a vítězoslavně zkřížil ruce na prsou, nevědě, že je to spíše znakem obranným než útočným. Ale ouha, vítr již nefoukal. Kdy přestal vůbec foukat? Ani jsem si nevšiml. Když jsem otevíral poklop, tak dozajista ještě vítr vál. A pak? Pak?
"Ty asi nechápeš, co je ironie, staříku. Že?" přetrhl dívčí soprán Arcturovo vzpomínání. Děvče si přendalo zmuchlanou plachtu pod levou paži a nyní volnou pravici napřáhlo ke kapitánovi se slovy: "Říkej mi Chilias."
Kapitán přijal podanou ruku, čehož hned v závěsu litoval, jelikož se v tu chvíli stal obětí naprosto zběsilého třesení a tisknutí rukou. Zdálo se, že Chilias celý ten incident přišel velice zábavný, jak Imaginarius usuzoval ze zářících očí a šelmího úsměvu.
"Chilias Prosópon. Žádnej titul. To bych ti asi měla vykat, Arcture, co?" posledním potřesem málem kapitánovi utrhla ruku. "Takže to je tvoje loď támhle ta?" optala se a ukázala za sebe.


ANKETA POD ČLÁNKEM

 
 

Reklama