Imaginarius

Iluze pro studenty

17. listopadu 2017 v 21:47 | Maglaiz
"Kdy - když ne teď?
Kdo - když ne my?"

Květoslava Morávková

[]



"Tudy ne," prohlásil Pascha suše.
Obrátil paprsek své svítilny i svou pozornost k dalšímu vchodu a ouha. Čumák nepřestal brnět. Dokonce zajíc nabyl dojmu, že jeho soukromý alarm bije na poplach s ještě větší intenzitou. Zopakoval tedy u krajního vchodu vlevo trik s hrstkou hlíny a kamenů. VŽUM! Z podlahy vyšlehly plameny až k černému očouzenému stropu.
"Hodně citlivé zařízení. Docela bych rád poznal tu chytrou hlavu, která to zkonstruovala," zabručel pochvalně velikonoční zajda.


Iluze pro Frumencia

27. října 2017 v 20:57 | Maglaiz
"Příroda se na podzim zbavuje všech připomínek uplynulého léta: listí, ovoce i trávy. Také člověk by to měl tak dělat a neschovávat staré papíry a listy, které mu zabraňují prožívat nové a čisté jaro. Já to tak bohužel činit nedovedu a tak, si při každé nové práci, jež by mohla být živá a radostná, připadám jako nevyhrabaná zahrada, v níž se svěží letošní rostlinky musí těžce prodírat zaschlou loňskou trávou."

Otto František Babler
český knihovník a překladatel 1901 - 1984



[]



Celkem zajíc napočítal pět vchodů. Tak trochu tušil, co za nimi bude, avšak řekl si, že zkusit by se mělo všechno a naděje je nesmrtelná mrcha. Přistoupil tedy k prostřednímu vchodu a pozorně si ho prohlédl. Nebylo to ani tak proto, že by snad byl Pascha natolik chytrý, jako spíše proto, že ho brněl čumák, což vždycky znamenalo, že přes něj v brzké době dostane.
"Tohle si půjčím," zdvořile oznámil kostře u jeho nohou, vzal do tlapy vybělenou lebku a položil ji na práh prvních dveří.
Pascha se narovnal, nasál vzduch a zamračil se. Čumák nepřestal brnět na poplach. Pokusil se tedy posvítit si do místnosti za vchodem, aniž by do ní vstoupil jakoukoliv částí chlupatého těla.
Zde je na místě opět poznamenat, co bylo již řečeno, že tedy náš milý zajíc již viděl mnohé hrůzy, jež napáchalo násilí na lidském těle. Proto žádám milé čtenáře, aby se nijak napodivovali nad Paschovou netečností. Ve skrumáži mnoha bilých kostí totiž ležela i dvě těla již v pokročilém rozkladu. Ačkoliv... jedno z nich se právě pohnulo. Není možná, aby v takovém stavu ještě někdo mohl dýchat. Pro jistotu však zajíc nespustil světlo z onoho těla a důkladně si ho prohlížel. Bohužel mohl vidět jen nohy a záda z celého nešťastníka. Paschovi však i tento pohled na prodiravělá chodidla a...nu, buďme upřímní, odhoďme stud a přiznejme si, že i mezi hýžděmi se obvykle nachází jen jeden otvor, leč zde byly dva.
Vzal tedy do hrsti pár kamínků a hlíny a vhodil vše na zem do místnosti před ním, jako by vrhal kostky. ŠVIST! Jakmile se kamínky dotkly podlahy, z ničehonic se ze země vyrojilo na sto ostrých železných bodců.
"Tudy ne," prohlásil Pascha suše.

Iluze pro Jimrama

22. září 2017 v 23:03 | Maglaiz
Nejdřív starcům slábne paměť.
Seneca

[]


Náhle však jeden z prstů našel jakýsi výstupek - že by tlačítko, jímž lze onu plechovku otevírat? Absolutně neměl ponětí, co najde uvnitř, ale jeho zvědavost pracovala na plné obrátky. Cvak.
Kužel světla ho oslnil. Naštěstí náš ušatý přítel byl natolik duchapřítomný, že v mžiku zavřel oči a odvrátil oslepující paprsek. Přesto však jeho oči ještě notnou chvíli jeho mozku hlásily při mrknutí bílou skvrnu. Koneckonců jakmile přestal jeho zrak třeštit, jančit a mást ho, byl by milý Pascha dal všechno za to, aby ho ještě chvíli nechaly v té sladké naději, že uhlídá možnost, jak se z vězení dostat.
Postupoval systematicky zleva do prava a postupně odhaloval vchody vytesané ve skále, u jejichž prahu ležely vybělené kostry.
"Patrně původní nájemníci," okomentoval velikonoční zajda nález. Mohlo by se to zdát na velikonočního zajíce příliš cynické konstatování bez špetky náznaku vyděšení, ovšem mějme na paměti, že Pascha je poněkud jiného ražení než lidmi vybájený tvoreček rozverně schovávající kraslice v rozkvetlých zahradách a že již po boku Chilias viděl kdejaká zvěrstva.

Celkem zajíc napočítal pět vchodů. Tak trochu tušil, co za nimi bude, avšak řekl si, že zkusit by se mělo všechno a naděje je nesmrtelná mrcha. Přistoupil tedy k prostřednímu vchodu a pozorně si ho prohlédl. Nebylo to ani tak proto, že by snad byl Pascha natolik chytrý, jako spíše proto, že ho brněl čumák, což vždycky znamenalo, že přes něj v brzké době dostane.


Iluze pro Mezinárodní den gramotnosti

8. září 2017 v 19:11 | Maglaiz
Panny Marie narození, vlaštoviček rozloučení.

[]


Kde to jsem? Co se to stalo? Proč mám hlavu jako střep? Tmu náhle rozetnul ve dví drobný plamínek vzpomínky. Psí hlavy, spousta vyceněných zubů, uniformy Zelenejch. "Chci vidět ruce!" "Lehni!" "Nohy od sebe!" "Dělej!" Pocit hluboké nenávisti. Ohlušující rána a bílé světlo. Tma.
Počkat, počkat. Tak moment. Tlapy, běhy, uši. Vousky? Žijí. Uff. Ocásek?! Packa, evidentně přerostlá, se dotkla chundelaté bambulky na chlupatém pozadí.
"Fajn, Pascho. Žiju. Ale ještě bych rád věděl, kde to sem," pronesl poněkud špinavý přerostlý zajíc a jeho ucho otáčející se jako satelit zachytilo ozvěnu vlastního hlasu. "Báječný. Legendární basa Zelenejch. Už se pomalu přestávám radovat z toho, že nejsem mrtvej."
Pascha se počal hrabat v nespočtu kapes svého hnědého baloňáku. Ani nepočítal s tím, že by mu nechali jakoukoliv hračku v domnění, že je to neškodné udělátko. Ačkoliv... cosi nahmatal v dolní kapse uvnitř levého rukávu. Co tam mám? U těch důležitých věcí si samozřejmě pamatoval, kde si je uložil, ale kabát měl tolik kapes, že na ty méně užívané zapomněl a přirozeně i zapomněl, co v nich schovává. Asi to bude něco nadmíru neužitečného, něco jako plechovka čaje bez nádoby, vody a ohně. To je divné. Zajíc hleděl na danou věc, i když neviděl ani na špičku svého čumáku. Musíme mu to prominout, ještě stále byl v šoku po tom osudném výbuchu v podzemí, když zachraňoval kapitána Imaginaria a jeho posádku.
Zaječí tlapa počala ohmatávat daný předmět. "Já se picnu! Vona to fakt bude plechovka," konstatoval a jízlivě dodal "Děkuju uctivě velectěným Zeleným." Náhle však jeden z prstů našel jakýsi výstupek - že by tlačítko, jímž lze onu plechovku otevírat? Absolutně neměl ponětí, co najde uvnitř, ale jeho zvědavost pracovala na plné obrátky. Cvak.


Iluze pro Bernadetu

16. dubna 2017 v 18:27 | Maglaiz
Na Kazimíra pohoda - na kobzole úroda.

[]


A po tomto popěvku z díry v podlaze vyhopkalo sedm malých ušáků. Tito drobečkové by sami o sobě nechali kapitána klidného, ovšem to by nesměli zaujímat bojovou formaci hrotu kopí a být až po zoubky ozbrojeni sečnými a palnými zbraněmi. Pochopitelně ten nejmenší z nich za sebou táhnul ještě kanónek.
Postavili se do pozoru. Zajíček vpředu zasalutoval a podal raport pisklavým ovšem rozhodným hlasem. ''Poslušně hlásím, že se Sedmá rota dostavila na váš příkaz v plném počtu. O situaci jsme již informováni a čekáme na vaše rozkazy.''
Dívka odpověděla na pozdrav přiložením ukazováku a prosteníčku pravé ruky ke spánku a následným proudkým mávnutím. "Pohov, poručíku Šargarepo.," zavelela a pak se obrátila k celé zaječí jednotce. "Chlapi, tatíka dostali Zelení. Je čas zahájit operaci N." Zajdové se okamžitě dali do jásotu a jeden po druhém opět odhupkali dírou v podlaze pryč s nám již známým popěvkem v tlamičkách.
Kapitán využil chvíle, kdy všichni sledovali odchod zaječího komanda, a řádně se upravil včetně nezbytného uhlazení a nakroucení mušketýrského kníru. Nyní si již byl znovu jist svým postavením a povolil si mít jeden drobný dotaz. "Operace N?"
Chilias svraštila jedno obočí a pátravě se zadívala na Imaginaria, přičemž vážně přemýšlela nad tím, zda si z ní dělá srandu, nebo myslí svůj dotaz zcela vážně. Než se však stihla nadechnout a pronést jízlivou poznámku o nekompetentním blbci, vskočil do toho Ole Jmazal. Inu, skočil. V jeho řpípadě, s jeho výškou spíše přistoupil.
"Tož kapitáne. To je.." dobrosrdečně vysvětlovat, když najednou zařval: "Natrhnem jim řiť!"
Dívka vytřeštila oči a neubránila se otázce: "Tohle agresivní chlupaté dítě je tvoje?"
Ole Jmazal nafoukl tváře, zrudl a už už chtěl vyrazit drzému děvčeti dva přední zuby, když mu zrak zabloudil na kapitánovu tvář. Pod tíhou Imaginariova výhružného pohledu jen vypustil z pusy nahromaděný vzduch a nasupeně prohlásil, že takemu gizdovi něpomuže ani zliskať, bo by se mu v te pale eště vic zatemnilo a že nema do něho žgarať, nebo ji taku treskne, že z teho budě grcať eště tyden, roba něroba.
Jediné Oleho štěstí bylo, že mu nikdo nerozuměl. Jediný, kdo by mohl porozumět, byl kuchař Vínečko, ten však okamžitě po příchodu do doupěte nalezl plný demižon lihu, a tak se jen vzmohl na "Po kalíšku, po kalíšku, po kalíšku, po kalíšku..." a usnul láskyplně svíraje zdroj léku na nespavost.

Iluze pro Kazimíra

4. března 2017 v 23:43 | Maglaiz
Na Kazimíra pohoda - na kobzole úroda.

[]


Chilias obrátila oči v sloup, vykřikla "Stvořitelé! Do čeho jste to dali duši?! Ty osle! To už dávno vím. Pojď, prosím tebe, nebo mi vytečou nervy," uchopila zcela konsternovaného Imaginaria a táhla ho do protější místnosti s krbem, kde už na ně všichni čekali.
"Zavolejte Sedmou rotu," přikázala dívka svým můžům družně hovořícími i s Dalekozrakými.
"Už jsou na cestě, šéfe," odvětil jeden hromotluk.
Imaginarius tázavě pohlédl na Chilias. "Sedmá rota?"
Chilias spiklenecky mrkla na své muže a prohlásila: "Speciálně vycvičená jednotka. Měl je na povel Pascha, takže je vysoká pravděpodobnost, že jim něco ze svých vědomostí předal. Však uvidíš."
A uviděl. Vlastně prvně uslyšel. Z útrob tunelu, kterým nedávno přišli do doupěte, se rozléhal děsivý popěvek.
"Rallallallararallara ok
rallallallararallara ok
rallallallararallara ok
oh ok oh ok ok
oh ok oh ok ok"
A po tomto popěvku z díry v podlaze vyhopkalo sedm malých ušáků. Tito drobečkové by sami o sobě nechali kapitána klidného, ovšem to by nesměli zaujímat bojovou formaci hrotu kopí a být až po zoubky ozbrojeni sečnými a palnými zbraněmi. Pochopitelně ten nejmenší z nich za sebou táhnul ještě kanónek.
Postavili se do pozoru. Zajíček vpředu zasalutoval a podal raport pisklavým ovšem rozhodným hlasem. ''Poslušně hlásím, že se Sedmá rota dostavila na váš příkaz v plném počtu. O situaci jsme již informováni a čekáme na vaše rozkazy.''

Iluze pro Scholastiku

10. února 2017 v 18:21 | Maglaiz
"Sláva je jed, který je nutné brát po malých dávkách."
Honoré de Balzac

[]

Zlověstně se zablýsklo a děsuplně zaburácel hrom.
"Krucinál, kdo zapomněl doplnit olej?! Jako by to byli malí haranti. Všechno říkat stokrát. Cháska jedna lenivá!" vztekala se Chilias a zvedla se z křesla. "Půjdeme vedle, abychom se domluvili na postupu."
"Ještě než tam půjdeme, musím ti něco říci," pronesl již zcela příčetný kapitán. "Raději se ještě posaď. Není to dobrá zpráva."
Dívka si vzdorovitě založila ruce na prsou a ani se nepohnula. "Ne, díky, staříku. Špatný zprávy se člověk musí naučit ustát. Když si kecneš na zadek, tak zůstaneš na místě. A to nemám ve zvyku."
Arcturus byl zaskočen, ale zhluboka se nadechl a spustil: "Víš, když nás Pascha osvobozoval, nějak si toho Zelení všiml dřív, než počítal. Začali nás honit tunely. Pascha běžel jako poslední a snažil se zamaskovat naše stopy. Nevím, co přesně se stalo."
"Zkrať to, staříku, máme před sebou spoustu práce a málo času. Za chvíli Páprda pošle Zelené sem a my musíme zmizet ještě před tím."
"Slyšeli jsme výbuch a Pascha se nám už neozval. Byl přímo u exploze. Je mi to líto. Je... mrtvý."
Chilias obrátila oči v sloup, vykřikla "Stvořitelé! Do čeho jste to dali duši?! Ty osle! To už dávno vím. Pojď, prosím tebe, nebo mi vytečou nervy," uchopila zcela konsternovaného Imaginaria a táhla ho do protější místnosti s krbem, kde už na ně všichni čekali.




POSLEDNÍ TÝDEN! ANKETA POD ČLÁNKEM - i ty tvoříš tuto rubriku

Iluze pro Modesta

5. února 2017 v 21:40 | Maglaiz
"Hrdinství jest prchati před nečistou silou."
Julius Zeyer

[]

Náhle smích ustal.
"Dobře, to by mu mohlo pěkně zvednout mandle, ne? Ale nejdřív vyřídíme vás. Až to bouchne, bylo by lepší, kdybyste už byli připraveni."
"A co chceš dělat? Loď je kdovíkde a po nás nejspíše vyhlásili pátrání," konstatoval kapitán.
"Vím, kde je, a jo, máš pravdu, teď by nebylo dobrý vycházet. Ale už mám plán."
Zlověstně se zablýsklo a děsuplně zaburácel hrom.



ANKETA POD ČLÁNKEM - i ty tvoříš tuto rubriku

Iluze pro Pochybovačku

28. ledna 2017 v 21:32 | Maglaiz
Jsi fénix.

[]



Chiliasina tvář zkameněla a ústa už nevydala ani hlásku.
"CO!" zoufale vykřikl kapitán s vytřeštěnýma očima.
Dívka změnila posed. Vrátila se do běžné polohy sedícího, ovšem s onou výjimkou, že roztáhla nohy jako muž. Chvíli si Imaginaria prohlížela, pak se usmála jen levým koutkem úst, což jí dodalo nepěkného vzezření smějící se bestie. Bylo evidentní, že si svou moc náramně užívá.
"Co nabídneš?"
Kapitán se uklidnil. Mít na výběr je vždy lepší, než dostat okamžitě nůž na krk. Co by však mohl nabídnout? Peníze? Vždyť neví, jaká zde platí měna. Co by tak ta holka mohla chtít? Arcturus těkal očima po místnosti, až náhle jeho mysl zaujal obraz onoho muže posetého hnědými skvrnami od třešňových pecek. No jistě!
Imaginarius ukázal na dívčin oblíbený terč a prohlásil: "Pomůžeme ti v boji proti němu."
Chilias vykulila svá očka údivem, poté však vyprskla smíchy. Náš hrdina tenkráte nemohl pochopit, čím ji tak neskutečně pobavil. Dnes již znal celý příběh a ty, čtenáři, jej za nedlouho budeš znát také. Nyní však ponech kapitána ve sladké nevědomosti, Chilias jejímu smíchu, neb jest zdravý, a sebe v příjemném napětí.



ANKETA POD ČLÁNKEM

Iluze pro Cesmínu Hardy

23. října 2016 v 21:06 | Maglaiz
Buď jako fénix.

[]


Kdyby Imaginarius nebyl vyveden z míry a nepřemítal nad možnými způsoby, jak donutit to prapodivné děvče k slibu mlčenlivosti, dozajista by se polekal. Jenomže kapitán byl vyveden z míry a přemítal nad danými možnostmi, proto se také nezmohl na nic důstojnějšího než... "Co budeš za TO chtít?"
Děvče nejspíše nic neslyšelo, při nejmenším se to tak zdálo, jelikož se opět pustilo do cvrnkání pecek, ačkoliv již notně obohaceným pozoruhodným výkladem.
"Víš, kdo je ten páprda?" evidentně ani nečekala odpověď, neb okamžitě pokračovala. "Nejvyšší královský rada a hejtman tohoto idiotskýho města plnýho tupých ovcí. Orthos. Zbavil se uslintaných konšelů a už padesát let si kraluje nad touhle stokou. Žel tím nekončí. Brousí si totiž svý křivý zuby a špinavý drápy na celou tudle zem. Von! Von prej bude králem. Von prej tu bude bůh."
Arcturus zopakoval svou otázku.
Chiliasina tvář zkameněla a ústa už nevydala ani hlásku.
"CO!" zoufale vykřikl kapitán s vytřeštěnýma očima.
Dívka změnila posed. Vrátila se do běžné polohy sedícího, ovšem s onou výjimkou, že roztáhla nohy jako muž. Chvíli si Imaginaria prohlížela, pak se usmála jen levým koutkem úst, což jí dodalo nepěkného vzezření smějící se bestie. Bylo evidentní, že si svou moc náramně užívá.
"Co nabídneš?"

ANKETA POD ČLÁNKEM - i ty tvoříš příběh

Iluze pro Polyxenu

23. září 2016 v 19:10 | Maglaiz
Nejhorší jsou trpajzlíci.

[]


"Fakt pěknej kousek. Všechno v pořádku až na to, že každá jednotka je jinak vzdálená. Sice jen o milimetr, dva, že se to pouhým okem nepozná, ale v navigaci to nadělá pěknou paseku," prohlásila Chilias a ani jednou se nepodívala na bledého a potem zbroceného kapitána. "Voba víme, že todle moh vymyslet a vyrobit jen jeden jediný člověk z celý tý tvý posádky."
"Chilias..." zasténal kapitán. V tom jediném slovu se ukrývala ohromná prosba podmalovaná smrtelným děsem.
Dívka vyplivla třešňovou pecku do dlaně, natáhla nohy špičkama k sobě a patama od sebe, tak že se přesně ve styčném bodu špiček bot na pozadí objevil nos hrdého muže v letech v tmavém fraku s monoklem na pravém oku v hrdinné póze, o níž bychom my, snílci, řekli, že se podobala postoji Napoleonovu. Chilias zamžourala na onen nos z olejomalby ve zlatém rámu již notně zaneřáděném různobarevnými skvrnami, natáhla pravici a stiskla palec k ukazováku, v nichž třímala pecku. "Zásah!" vykřikla radostně.
Kdyby Imaginarius nebyl vyveden z míry a nepřemítal nad možnými způsoby, jak donutit to prapodivné děvče k slibu mlčenlivosti, dozajista by se polekal. Jenomže kapitán byl vyveden z míry a přemítal nad danými možnostmi, proto se také nezmohl na nic důstojnějšího než... "Co budeš za TO chtít?"

Iluze pro Děpolda

1. července 2016 v 22:06 | Maglaiz
S chrabrým Thibaudem se báti nebudem.

[]


Když za nimi zaklaply dveře, dívka se zhroutila do ušáku, rozhodila ruce, porozhlédla se po pokoji a prohlásila: "Na to, že jsme psanci, to ujde, co?"
Imaginarius se ještě jednou okolo sebe rozhlédl, spojil ruce za záda, přitakal "Vskutku," odmlčel se, jako by si promýšlel nadcházející slova, "Ale proto jsme sem nešli, pokud vím."
Chilias se na okamžik zamračila, avšak náhle se veškeré cumulonimby rozplynuly pod tíhou vidiny sladké náhrady za kapitánovu přímočarost a dívka si do úst nacpala dvě velké čokoládové pralinky. Mezi žvýkáním a neetickým a neestetickým mlaskáním trhaně vyčetla Imaginariovi nediplomatické jednání. "Jak chceš, já chtěla být zdvořilá. Kdo měl přístup k astrolábu?"
Po kapitánových zádech si to začínal rejdit pramínek nervózního potu. "Ehm... já, mí pobočníci a pak asi zbytek posádky... nikdy jsem svou kajutu nezamykal."
Dívka se očividně bavila, jelikož přehodila nohy před opěradlo určené ruce a při konzumaci třešní v karamelu zaklonila hlavu. "Ještě se zeptám jinak, starouši," oznámila. "Kdo oplývá takovým fištrónem, aby byl schopný ten astroláb vyřadit z provozu tímhle?" optala se a z kapsy kalhot vytáhla tenký proužek kovu s od sebe rovnoměrně odsazenými čárkami.
Imaginarius ihned poznal, že se jedná o alhidádu - posuvné pravítko, které slouží k měření vzdáleností.
Chílias pravítko astrolábu odhodila směrem k Imaginariovi bez zájmu na tom, zda jej kapitán zachytí nebo ne. Alhidáda dopadla kapitánovi k nohám a Imaginarius se odtáhl, jako by ta malá věcička byla něco živého a usilovala mu o život.
"Fakt pěknej kousek. Všechno v pořádku až na to, že každá jednotka je jinak vzdálená. Sice jen o milimetr, dva, že se to pihým okem nepozná, ale v navigaci to nadělá pěknou paseku," prohlásila Chilias a ani jednou se nepodívala na bledého a potem zbroceného kapitána. "Voba víme, že todle moh vymyslet a vyrobit jen jeden jediný člověk z celý tý tvý posádky."
"Chilias..." zasténal kapitán. V tom jediném slovu se ukrývala ohromná prosba podmalovaná smrtelným děsem.


Iluze pro Adolfínu

17. června 2016 v 23:12 | Maglaiz
Ad astra?

[]

"Musím s tebou mluvit, kapitáne," pronesla značně chladně Chilias a odmlčela se. "O samotě," dodala a pokynula Imaginariovi, aby ji následoval.
Chilias ho vedla petrolejovými lampami ozářenou chodbou. Ačkoliv chodba nebyla ani krátká, ale ani dlouhá, Imaginariovi se zdálo, že v onom dusivém mlčení přece jen cesta k protějším dubovým dveřím trvala snad celou věčnost. Byť se chodba zdála slepou, tedy spojující jen místnost s krbem a místnost za dubovými dveřmi, před oním vchodem se náhle jako mávnutím kouzelného proutku rozbíhala nalevo i napravo a dále se větvila.
Děvče levou rukou uchopila nejbližší petrolejovou lampu a pravicí vzala za kliku. Ve světle plamínku petrolejky umocněném okrouhlým zrcátkem se před Imaginariovými zraky rozprostřela místnost pravděpodobně také obložená dřevem. Chilias za pomoci úštěpku rozsvítila v pokoji dvě ohromné lampy na vysokých podstavcích. Temnota se dala na ústup. Kdyby si Imaginarius nebyl jist tím, že se nachází v podzemí, docela snadno by uvěřil, že se dostal do nějakého šlechtického sídla. Z každého koutku, z každého kusu nábytku dýchal luxus a starobylost. Vpravo u zdi se skvělo ebenové lože s barokními nebesy, tordovanými sloupky a těžkými zlatem vyšívanými závěsy, levou zeď opanovala slonovinou vykládaná knihovna táhnoucí se od země až ke stropu a v centru pokoje dvě křesla, tzv. ušáci, se sametově červeným čalouněním, zlatě vyšívaným, a mezi nimi starožitný stolek na jedné taktéž tordované nožce, na němž v karafě z benátského skla jiskřilo červené víno a mlsný jazyk lákaly všemožné cukrovinky z třípatrového podnosu z čínského porcelánu.
Když za nimi zaklaply dveře, dívka se zhroutila do ušáku, rozhodila ruce, porozhlédla se po pokoji a prohlásila: "Na to, že jsme psanci, to ujde, co?"

Iluze pro Walburgu

30. dubna 2016 v 22:08 | Maglaiz
Filipojakubská noc má zvláštní moc.

[]

Poslední chrápající Dalekozraký byl vytáhnut z tunelu. Kolem praskajícího ohně v krbu nerušeně oddechovali zbylí Dalekozrací a členové posádky si vroucně tiskli ruce s muži v tak nuzném ošacení, že odít se v něj by bylo stydno i Paku Věchýtkovi. Nakonec i sám kapitán spatřil větší místnost obloženou dřevem s umně postaveným krbem, rozlehlou knihovnou a několika starožitnými stoly, na nichž tu byly vzácné tisky, tu zase spousta lejster s kalamářem a starými dřevěnými redispery a onde zase spousta drobných přístrojů, ozubených koleček, kladíveček, pinzet, lup a drátků. Za stolem s oním kovovým haraburdím seděla Chilias, obočí svraštělé, vážná tvář a oči probodávající každého ostřím podezření. Když si uvědomila, že se její pohled zapíchl do kapitána Imaginaria, vstala. Arcturovi se její výraz nelíbil a už vůbec ne to, že se k němu blížila. Z Chilias čišela předzvěst špatných zpráv a sám nevěděl, jak má informovat o osudu velikonočního zajdy Paschy.

"Musím s tebou mluvit, kapitáne," pronesla značně chladně Chilias a odmlčela se. "O samotě," dodala a pokynula Imaginariovi, aby ji následoval.

Iluze pro Olympii

15. dubna 2016 v 18:31 | Maglaiz
Multitudo canum mors leporis.

[]

"Běžte rovnou za čumákem!" křičel velký zajíc na prchající posádku před ním.
V čele dlouhé stonožky svižně kráčel kapitán, kterému se v levém uchu blyštěl kovový cvoček, a svítil před sebe hornickou lucernou. Provazem k němu byli připoutáni Dalekozrací a kuchař Vínečko. Celého hada uzavírali poněkud se ploužící bratři Hernajs a Kurňajs. Až daleko za nimi byl Pascha a pomocí výbušných velikonočních vajíček likvidoval improvizované trámoví podpírající strop tunelu. Vraťme se však k pobočníkům.
"Já ti nevím, Helmbrechte," kroutil blonďatou hlavou Kurňajs.
"Tisíckrát jsem tě žádal, abys mi tak neříkal, Cmrndoši," vyčítal Hernajs, "A jak nevíš? Už jsi snad zapomněl na Palissandru a Melanchólii?! To, co ti a mně provedl, to si zasluhuje odplatu. Chce to zasáhnout do citlivého místa!"
"Jenomže jak? A vůbec, vždyť vůbec nevíme, co to citlivé místo je!"
"Právě proto chci, abys vlezl do jeho kajuty a porozhlídl se tam."
"Já?!"
"Udělal bych to sám, Cmrndoši, ale ty jsi nenápadnější. Nikdo si tě nevšímá, kdežto na mě furt civí ten trpajzlík jako pes."
Náhle se celý tunel otřásl a strop se počínal sypat.
Imaginarius se dotkl cvočku v uchu a otázal se: "Tohle je normální?!"
Z cvočku se ozval značně zkreslený Paschův hlas. "Vůbec ne! Zelení na nás poštvali kany. Přerostlí čokli s trochu vyšším IQ než má tvá bota. Trochu je zdržím, ale vy byste měli hejbnout prdelí. Vodpočítej dvě stě kroků a skoč, nebo vlítnete do špajzu starýho Jezevce. A to byste byli ještě ve větším průseru než ste teď."
Kapitán zavelel, aby byli probuzeni Dalekozrací, pak ještě jednou stiskl cvoček v uchu. "Můžeme nějak pomoct?"
"Na blbý votázky není čas! Vypadněte vodtud a fofrem! Hej, vy uslintaní vořeši, todle není váš rajón! Jaký lehni a nohy vod sebe?! Nesnáším psy!"
Imaginarius ještě stihl poděkovat, než se spojení přerušilo a zazněl ohlušující výbuch. Do zad pobočníků se opřela tlaková vlna, která je odmrštila naneštěstí tak šťastně, že se ocitli u Dalekozrakých, ovšem to nebylo jediné dobrodinní, jaké napáchala. Mimo jiné i strhla strop a zemina tak oddělila posádku Aberratia od kanů.

Iluze pro Veleslava

2. dubna 2016 v 19:33 | Maglaiz
Na mokrý duben - suchý červen.

[]

Temné, vlhké a studené vězení s vlastním okýnkem, mříží a denním přídělem čerstvých krys připravených bezdůvodně kousnout. Tak takové místo by nyní Imaginariovi a jeho posádce připadalo jako útulný pokojíček v rodinném penzionu v malém přímořském městečku. A to prosím ani sám kapitán netuší, co je to rodinný penzion.
Namísto hliněné podlahy zde spíše byl ráj pro každého hrnčíře. Však se také Věchýtek již notnou chvíli pokoušel z onoho blátíčka uplácat čajový servis. Zatím zůstal pouze u podšálků, které se okamžitě vrátily do podoby neforemného hnědošedého cosi. Pokud by tedy Věchýtek na danou věc mohl vidět. Problém kobek bez okna je ten, že většinou je v nich značná tma, a tak vše lez zkoumat pouze rukama, nosem a nebo jazykem, ovšem to byste museli být zoufalí, abyste se jali okolí ochutnávat a bylo vám již víc jak šest let. Nebo jste kuchař Vínečko a dostali jste opileckou "žravou".
Kdybychom rozsvítili, a to bychom rozhodně neudělali, pokud bychom si chtěli zachovat psychické zdraví, spatřili bychom v jednom rohu hromadu spících Dalekozrakých a po zbytku obvodu cely zoufalou posádku s hlavama v dlaních. Mohli bychom se začít ptát, kdepak se nám poděla Chilias. Inu, to bychom se tedy museli vrátit ve vyprávění zpět, což neučiníme.
Imaginarius na rozdíl od zbytku posádky, která se raději uchylovala k optimismu, než aby definitivně ztratila rozum z bezvýchodné situace, se rozhodl poradit sám se sebou. Válečná rada složená z několika Imaginariových já si přehrávala mnoho scénářů, jak nejlépe se dostat z vězení. Problémy však činilo hned několik zřejmých faktů: 1) neznalost místa, 2) neznalost počtu a pozic nepřítele, 3) celková neznalost nepřítele. Což byly zásadní údaje, bez nichž veškeré strategie působily jako fantazírování dospívajícícho grafomana.
Náhle se zachvěla podlaha. Skrz hlínu prosvítalo žluté světlo a mohutnělo. Nakonec půda zcela zmizela a světlo zaplavilo celou kobku. Když se kapitánovým očím podařilo přivyknout, nebyl jeho mozek schopný příjmout to, co mu předkládaly zprávy z tyčinek a čípků. Kužel světla vycházel z lucerny lemované zaječíma ušima.
"No konečně sem vás našel!" zvolalo světlo, "Tak honem, honem, ať jsme pryč."
Na výzvu okamžitě zareagovali oba pobočníci Hernajs a Kurňajs.
Imaginariovo velitelské já okamžitě utnulo veškeré filosofické debaty na téma, zda zaječí uši jsou oční klam či realita, a donutilo ústa a hlasivky k pohybu. "Zadržte! Kdo jste a proč nám pomáháte?!"
"Tak za prvý vás mám pozdravovat vod Chilias, staříku, a za druhý jsem Pascha." Světlo těkalo z jedné stěny cely na druhou jako by něco hledalo a poté se překvapeně ozvalo: "To neznáte Velikonočního zajdu?!"

Iluze pro Iris

25. března 2016 v 21:54 | Maglaiz
Vždycky může být hůř.

[]

Náhle shůry zaskřípal hlas domnívající se, že zlověstně šeptá: "Tak není návratu."
Chilias vytřeštila oči a s velkým úsilím polkla knedlík v krku, jež se znenadání objevil. Imaginarius a s ním i celá posádka sbírali odvahu. Vzhlédnout či nevzhlédnout. To je, oč tu běží - zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně. Kapitán sevřel pravicí jílec rapíru.
"Chceššš," zasyčelo z vyšších sfér,"-li kulku mezi oči, pak sssměle pokračuj."
Všem bylo jasné, že právě padla odpověď na výše položenou otázku a zachovali se dle toho.

Nad jejich hlavami se houpal muž neurčitého věku, za to hadího vzezření. smaragdová šupinatá kůže, hypnotizující hadí oči zcela nekorespondovaly s lidskými končetinami. Avšak co se týče končetin i zde byl onen muž abnormální. Ku příkladu už tím, že zpod kabátu barvy mechu se vinul šupinatý ocas objímající silnou větev vzteklého dubu.
Když si již dosytosti prohlédli podivného mužíka, chtěli si vyměnit významné a tázavé pohledy, ovšem místo toho strnule zírali do hlavní kulovnic asi tuctu chlapíků podobného hado-ještěřího vzhledu.

Iluze pro Sibylu

19. března 2016 v 21:51 | Maglaiz
"This is the way the world ends
Not with a bang but a whimper."
- T. S. Eliot

[]

"Berrrrrrtholdus - chytrrrý ptáček. Třřeba sova by ti neřřekla, že jste blázni," prohlásil papoušek a vypoulil oko do okuláru s poznámkou: "Souhvězdí blba - spáát ti nedáá."
"Nerozumím."
Za Imaginariovými zády se ozval alt. "Zelení. Už jsem vám o nich říkala. Ti vás do města nepustí. A jestli pustí, tak..." Chilias se odmlčela.
"Tak co?" optal se kapitán přes rameno.
"Jak to říct slušně?"
"Mluv bez okolků." Ubohý Imaginarius! Kdyby jen tušil, co touto drobnou větičkou, pronesenou jen tak, ledabyle. Slovíčka sklouzla ze rtů bez větších obtíží, ovšem ty následky...

Iluze pro Božetěcha

26. února 2016 v 22:01 | Maglaiz
Nikdy netvrďte někomu do očí, že neexistuje!

[]

Evidentně svou řečí papouška zaujal, jelikož nyní jeho černé korálky zíraly do Imaginariových zraků, hlavu dal na stranu a ze zobáku vycházelo brumlání. "Chytrrrrý ptáček, chytrrrrý ptáček. Sovy móc pitomý."
"Samozřejmě," souhlasil kapitán bez jediného mrknutí oka a hypnotizoval pestrobarevného ptáka stojícího na hvězdářském dalekohledu.
"Berrrrrrtholdus - chytrrrý ptáček. Třřeba sova by ti neřřekla, že jste blázni," prohlásil papoušek a vypoulil oko do okuláru s poznámkou: "Souhvězdí blba - spáát ti nedáá."

Iluze pro Eulálii

12. února 2016 v 21:07 | Maglaiz
Na svatého Zoroslava lze spatřit červánky za úsvitu.

[]

"Si piš, trrrroubo!" zaskřehotal papoušek, "Acceptio je plné motorrrrrů."
"Drž zobák, Brepto!" okřikla jej Chilias.
Kapitán zbystřil. "Nech ho mluvit, děvče," pronesl k Chilias a obrátil se na papouška hovícího si na zábradlíčku můstku, "Poslyš, Brepto..."
"Néjsem Brrréptá!" zavřískal rozčileně papoušek, zapleskal křídly a obrátil se k Arcturovi zády.
Kapitán se zarazil a namítl: "Ale vždyť tě tak před chvílí Chilias oslovila."
"Néjsem Brrréptá!" opakoval papoušek.
"Tak jak se tedy jmenuješ?" otázal se klidně kapitán a počal se pomalounku, polehounku plížit blíže k papouškovi. Už už kladl pravou nohu na první schůdek, když tu se papoušek vznesl a odletěl na příď. Arcturus neváhal ani na vteřinu, obrátil se na podpatku a svižnou chůzí se jal stíhat papouška. Během cesty se snažil papouška uklidnit. "Jen klid, jen klid. Vím, že nejsi obyčejný papoušek. Ne, copak by mohl obyčejný papoušek tak krásně mluvit? Viď, že ne? A dozajista jsi i moudrý. O tom nepochybuji. Viď, že jsi chytrý ptáček, viď?"
Evidentně svou řečí papouška zaujal, jelikož nyní jeho černé korálky zíraly do Imaginariových zraků, hlavu dal na stranu a ze zobáku vycházelo brumlání. "Chytrrrrý ptáček, chytrrrrý ptáček. Sovy móc pitomý."

 
 

Reklama