Vivienne - Nedokončená (Iluze 89)

15. června 2014 v 17:47 | Maglaiz |  Imaginarius
Dobrý předvečer vinšuji,
nu, dnes se spolu vidíme naposledy v tomto týdnu. Budu Vám chybět? Co o tom vůbec pochybuji, že? Samozřejmě že ne! Ale pevně věřím, že většího dojmu ve Vás zanechá Viviennina próza než-li má velikost.

Má vůbec cenu Vivienne představovat? V Imaginariu je jako doma, což ráda vidím. Jen tak dál. Střádej a sbírej limo z ledničky za příspěvky a pomalu potichoučku se plíživě přibližuj vytouženým bludišťákům a odměnám. Ne každý je sprinter od přírody, někteří jsou příjemní, pohodoví běžci přespolní. Vytrvalí a houževnatí. Tak to má být.



Dlouho velice dlouho jsem psala tuto povídku, ale postupem času jsem zjistila, že nevím jak dál. Nakonec jsem se rozhodla ji zveřejnit i přes ten obrovský nedostatek. Doufám, že když ji budu mít na očích, třeba jednou ke konci dojdu. Jak už název napovídá inspirací mi byla iluze č. 89, konkrétně první obrázek a písen The Bards Song.

Blížila se noc, ale jeho sídlo bylo osvětleno. Krom praskání ohně byly slyšet líbezné tóny, které vydávala velká harfa, u které seděl malý chlapeček a za ním dospělý muž. Ten umě vedl chlapcovy drobné ručky a bránil mu ztratit se ve strunách harfy. Oba se usmívali a užívali si té kouzelné chvíle, neboť věděli, že nepotrvá navždy. Krása a pokoj jsou pomíjivé a nikdy netrvají věčně.

Vize se rozplynula jako pára nad hrncem a vše krásné zmizelo. Zbyl jen muž, špinavý, otrhaný, ale stále měl v očích kapky života, i když vypadal, že prošel mnoha hrůzami. A hleděl do tváře smrti, ale ta na něj nedosáhla. Alespoň prozatím ne.
Seděl sám v temném rohu hostince a s nepřítomným výrazem v očích hleděl dopředu. Nikdo s ním nemluvil a před ním na stole stálo pivo. Měl ho tam tak dlouho, že už dávno nepěnilo a zteplalo. Ostatní lidé si ho nevšímali, jakoby ani neexistoval. Snad mu to ani nevadilo. Ve tváři neměl žádný výraz, jakoby ani nebyl pohyblivý člověk, nýbrž umně vytasená socha.

Když se poprvé ozvaly hodiny, aby ohlásily příchod půlnoci, v lokále bylo stále život. Muž sáhl do tašky a vytáhl malou harfu. Láskyplně ji pohladil. Zasněně se usmál, když poprvé prsty prohrábl struny. Jak se postupně melodie rozléhala po hostinci, hluk utichal. Každý byl okouzlen, a když se dal muž do zpěvu, nebylo již cesty zpět. Příjemný hlas ladil s tóny a lahodil tak jejich uším. Dojímal jejich srdce, jelikož píseň byla smutná, plná bolesti, smrti a zoufalství. Když dohrál, rychle se zvedl a odešel, ale i poté bylo v hostinci zvláštní ticho. Každý kdo tam byl, se změnil.

Otrhaný muž šel temnou nocí a s radostí v srdci dýchal chladný noční vzduch. Ulevilo se mu. Věděl, jak na jeho hudbu reagují lidé. Dojímala je. A on se za to nenáviděl. Nehleděl na minulost, ale on o ní den co den musel zpívat a hrát na tu harfu. Rozeběhl se, jako by chtěl utéci svým myšlenkám. Ta tam byla radost ze svobody. Už zase trpěl jako zvíře. Brečel, styděl se za své slzy, i za to jak se sesypal. Zas a znovu … Nedokázal se smířit se svým osudem, se svým prokletím …
Ráno se probudil ve vysoké trávě a byl celý mokrý od rosy. Bolela ho hlava, ale na tento stav byl zvyklý. Protáhl únavou ztuhlé končetiny a pomalu se zvedl.

Nacházel se uprostřed lidem netknuté přírody a docela mu to vyhovovalo. Doufal, že potrvá alespoň den, než opět nerazí na lidi, než bude zase muset hrát. Pokaždé když hrál, viděl minulost, která sice začínala krásně, ba téměř idylicky, ale končila v krvi.

Pomalu vykročil vstříc neznámým krajům. Šel dlouho a pustina byla stále pustinou. Po lidech stopy žádné, ale nevadilo mu to. Kraj bez lidí znamenal i kraj bez volání minulosti, bez krve. A přece mu to nedalo a každý večer v pustině, když rozdělal oheň, vytáhl harfu a začal hrát. Ale jinak než hrával v hospodách. Přiškrceným hlasem zpíval celý svůj příběh od začátku až do hořkého konce. Po tvářích mu tekly slzy, stejně jako toho dne, kdy mu ta mrcha zavraždila otce a jemu samotnému vzala duši. Proklela jej a on teď musel svým hraním krást střípečky duší ostatních lidí. Až jednou jich bude mít dost, možná mu duši navrátí. Ale kolik střípečků má nasbírat to nevěděl. Nebyl to lehký úděl a on by raději zemřel než v tom dál pokračovat, ale co se stane se zemřelým bez duše? Můžou vůbec dojít pokoje? A co on, zloděj střípečků, co bude s ním?





To je pro tento týden vše, co jsem Vám chtěla. Vinšuji Vám úspěšný nadcházející týden a nechť úsměv na Vaší tváři jest Vaším největším šperkem.


Vaše dotěrná tetka Maglaiz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 15. června 2014 v 20:23 | Reagovat

Podle mě to ani konec nepotřebuje. :-) Řekla bych, že kdo bude chtít, ten si v tom najde své, a to naznačení jen popožene fantazii Snílka. :-)

BTW: Četla jsi Krysaře od V. Dyka? Jestli ne, tak utíkej do knihovny. Mohlo by se ti to líbit. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama