Aurora - konec 47. duelu + zadání 48. duelu

22. září 2012 v 12:00 | A.S. |  Aurora
Zdravím, snílci.

Dnes se duel (opět) nekoná, poněvadž mi svůj výtvor zaslala jen jedna šikovná autorka. Je jí Hiroko von Rabersdorf, které tímto děkuji a její povídku na téma Poslední noc si můžete přečíst pod perexem.

Co se týče dalšího duelu, rozhodla jsem se, že u literatury ještě chvíli zůstaneme, a proto nové zadání zní: báseň na téma Má největší slabost. Můžete to pojat jakkoliv, představivosti se meze nekladou, délka je libovolná, způsob zpracování (rýmované, nerýmované, dlouhé, krátké, akrostich, haiku...) taktéž. Své výtvory mi zasílejte do pátečního večera na e-mail klub.snilku@email.cz (předmět e-mailu Aurora).

Budu se těšit Mrkající


Poslední noc?
Vzdechla. Už deset minut meškal a to si myslela, že ho má v patách. Neměla. On byl, přeci jen, turista a tulák. A lovec. Vždy, když narazil na stopu srny, bylo jen těžké přimět ho, aby se jí vzdal. Ne, on se nikdy nevzdal, ani ve chvíli, kdy vše bylo již ztraceno. I on sám si toho musel být vědom. Ano, ano určitě rozuměl. Byl velmi inteligentní, i když v záloze měl i přihlouplý úsměv a nechápavě nakloněnou hlavu a nevinný vrtící se ocásek. Nebo to, co mu po ocásku zbylo.
Posadila se na lavičku před domem. Měli tam malou verandu a dřevěnou lavičku. Často se zde slunila kočičanda a psísyčák, provokatér, se snažil přes dívčinu obranu dostat k ní. Musela mu bránit, aby udržela pořádek a nepropukl chaos. Pejsci na verandu nesmí a to z dobrého důvodu. "No jen si vzpomeň," kárala ho vždy, když se způsobně posadil a pokusil se ji přesvědčit svýma andělskýma, velkýma, hnědýma očima, "vzpomněl sis? Ožírání chlebíčků, okusování zákusků a kolikrát jsi rozlil kávu, no!" Tiše se zasmála, když sklopil ouška a v návalu sebezpytování se položil do trávy a nechal se podrbat za ušima.
Posadila se tam až ve chvíli, kdy doma, stále lehce šokovaně, oznámila: "Asi jsem ztratila psa." Nikoho to nepřekvapilo. Možná proto, že byl tulák, možná proto, že se počítalo s jeho návratem. Nebyla to přeci první ztráta. Vždycky se vrátil. Možná nebyl mistr v čmuchání, ale cestu domů vždycky vyčuchal. Nebo snad vykoukal? Kdo ví. Podstatné bylo, že se vždy vrátil.
Jenže tentokráte to možná bylo jiné. Šla přeci přes cestu, což znamenalo, že se on musel přes cestu vrátit. Možná proto teď seděla zabalená do deky na lavičce a přes tmu se snažila vidět černého zbloudilce. Zkoušela přes cvrkot cvrčků a houkání sovy proslechnout. Slyšet povědomý dusot a funění. Stačilo by jí i zakřupání větvičky, ale nic se neozvalo.
Čekala dlouho, bylo snad už k půlnoci? Nebo víc? Máma ji před chvílí udělala čaj a šla spát. Přeci musela ráno vstávat, čekal ji další z únavných pracovních dnů. Předtím ale tiše promluvila: "Neboj se, víš přeci, že je tulák. Pročuchá se po okolí a zítra ráno ho najdeš válet se a vyhřívat na sluníčku. Tak běž brzy spát." Pak ji políbila na čelo a pohladila po vlasech. Samozřejmě měla taktéž starost, ale byla už dospělá a nebyla to její první ztráta. Kolikrát vyprávěla, jak pravidelně ztrácela svého voříška a o jeho neúnavných návratech.
Vydržela ještě několik hodin. Koukala na hvězdy a přemýšlela, že ho přeci jen dnes neměla pouštět. Bylo už k večeru, tudíž šero. Přesně ten čas, kdy se srnky chodili pást a i další zvěř postupně procitala a hledala, co by kde spásla nebo vyhrabala. Bylo jí do breku. Aby ne, přeci jen to byla její chyba. Její bujná představivost jí nutila ošklivé myšlenky. Naštvaného myslivce ráno zvonícího na domovní zvonek s obojkem jejich psa a jeho mrtvolou v pytli: "Roztrhal mi dvě srny!" řev. Rychle zavrtěla hlavou. Jak by mohl roztrhat byť jen jednu, když ji ani nedokáže dohnat. Nedokáže, to věděla stoprocentně. Je to přeci jen už starý pes, i když pravda vytrvalý, sedumdesátka za obojkem. Zavřela oči a zkusila na nic nemyslet. Její rozjitřená mysl jí ale velmi rychle vnutila mazlíčka sraženého. Mrtvolku v příkopě u cesty. To už jí opravdu vyhrkly slzy, v duchu volala jeho jméno.
Ještě pár okamžiků naslouchala, než se nakonec opravdu zvedla a šla domů, dát si horkou sprchu a vyčistit si hlavu. Ráno moudřejší večera, to ví i trampové. Jenomže když ulehla do postele, měla před očima i pod víčky samé hrůzné scénáře. Bála se, že to byl jejich poslední výlet, poslední den a zároveň i noc, kdy mohli být spolu. Jejich výlety se vždy protáhly až do pozdních večerních hodin, jen tentokrát to bylo jiné. On nepřišel. Toulal se.
Nakonec se jí podařilo kolotoč v hlavě zaspat. Ráno ji pak probudil zvonek. Dokonce dříve než budík, což bylo zvláštní. Nikoho nečekala. Rychle se převlékla. Postupně jí docházelo, co se to včera stalo. A zvonek řinčel. Měla opravdu strach. Rychle si stáhla neučesané vlasy do culíku, aby moc neděsila a rozespalá utíkala po schodech dolů a modlila se, aby, kdyby to náhodou byli lidé s jejím psem, byl on živý a zdravý. A aby lidi nebyli naštvaní, ale kdyby byli, tak by to nevadilo, hlavně, ať je on v pořádku. Také si slibovala, že už nikdy nebude chodit takhle pozdě. Ale kdyby třeba náhodou šla, tak ho nepustí na volno. "Už běžíím." Zavolala a ještě se rychle podívala, jak moc špatně vypadá. Pak otočila klíčkem v zámku a při otvírání dveří na pár okamžiků zavřela oči.
"Dobrý den, vezu Avon, už jsem myslel, že nejste doma." Zazubil se na ni usměvavý pán a podal jí bednu s kosmetikou. Její maminka dělala avonlady nebo tak něco. Prostě nakupovala pro kolegyně z práce, sebe či rodinu, kdo co měl rád. "D-děkuji." Vykoktala ze sebe a pak ještě odpověděla na pozdrav, než zavřela dveře. Netušila jestli má mít radost nebo být zklamaná. Položila bednu ke dveřím a nechala ji tam. Pak přešla do kuchyně uvařit si vodu na čaj. Ještě ani pořádně nepřešla přes práh, když uslyšela zachraptění a zafunění a pak známý zvuk drápků na linu verandě. Otočila hlavu a roztáhl se jí usměv.
Její prdlý, černý přítel stál naproti ní. Úsměv od ucha k uchu. Zadek roztančený ve vítacím tanci. Byl doma. Nebyla to jejich poslední noc. A šťastné vítání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vivienne vivienne | Web | 22. září 2012 v 13:28 | Reagovat

Tak jsem přemýšlela, zda by nebylo lepší prodloužit lhůtu třeba na 14 dní. Chtěla jsem se duelu zůčastnit, ale navalilo se na mně mnoho věcí a tak jsem to nestihla, což mě mrzí :-( A třeba nejsem jediná, kdo by se rád účastnil, ale nestíhá to.

2 A.S. A.S. | Web | 22. září 2012 v 23:20 | Reagovat

[1]: To je dobrý nápad, tento duel ještě dojedeme tak jak je, a pak to zkusím dle tvého návrhu. Děkuji ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama