Aurora - vyhlášení třináctého duelu a zadání kola čtrnáctého

3. dubna 2011 v 19:21 | Sussanah |  Aurora

Moji snílci!
Třináctý duel nebyl tak dramatický, jako duel předchozí. S velkou převahou vyhrála povídka druhá, tedy Smysl bytí (pod perexem si ji můžete připomenout =) ). Autorem vítězného textu je Kaori (http://mestecko-prizrak.blog.cz/).
A jako vždy pod vítězným textem naleznete zadání dalšího duelu!


Smysl bytí
Bezduché tváře.
Jsou všude. Kudy chodím, tam je vidím. Míjím je a ony mě. Zírají do země, obrací nepřítomné oči k nebi. Občas mi některá z nich prázdným pohled přejede po obličeji. Ale potom jdou dál. Nezastaví se. Neprojeví známku zájmu. Nic.
(Jako by to byl sen.)
Některé si pro sebe něco mumlají. Jiné občas křičí. Ale každý sám za sebe. Chodí sem a tam. Sami ztraceni uprostřed svých myšlenek, nekonečného prázdna. Absolutní temnoty a nevědomosti. Nikdy nechodí ve skupinách. Navždy sami ztraceni v oceánu stejně prázdných těl. Občas někdo upadne. Někdy dokonce i projeví zájem o něco, co se děje okolo. Vidím je. Rvou se,
(jako zvířata)
protože chtějí přežít. Mlátí se až do krve, praskání kostí, mozku rozstříknutému po zemi. Postrádá to lidskost, moudrost, vzdělanost
(jsou z nich zombie)
a to všechno jenom kvůli kusu okoralého chleba.
Jenom lenivě chodí a jedí. To jediné jim zůstalo zakořeněné v mozcích. Jídlo. Na ničem jiném jim nezáleží. Ztratili své duše, pocity, myšlenky, řeč... Už dávno nemají lidskost. Stále chodí a hledají jídlo. Tak dlouho, dokud nezemřou. Někteří se občas vrhnou na své mrtvé druhy a začnou ho divoce a vášnivě pojídat. Snad jen v ten okamžik z nich sálá nějaká lidskost, a přesto jsou stále zvířata.
Dříve jsem se s nimi pokoušela navázat kontakt. Mluvit na ně. Ale nevšímali si mě. Několikrát jsem jim zatarasila cestu, ale buď změnili směr, nebo mě hrubě odstrčili. Občas je to natolik podráždilo, že zaútočili. Škrábali, mlátili, kopali, chtěli i kousat. Raději jsem utekla pryč. Bojím se, že mě škrábnou do krve, bojím se,
(infekcí)
že mi ublíží, že ucítím bolest. Už jsem to vzdala. Nechci se s nimi bavit. Ne s těmi, kteří jenom zírají. Oni mě totiž neslyší. Možná ani nevidí. Nebo si mou existenci neuvědomují, nevím. Ale já, já nemám pohled jako oni. Když se vidím, připadám si opravdová, skutečná a racionálně myslící. To oni nejsou. Oni nekoukají jako já.
(Oni jsou mrtví.)
Všichni jsou mrtví. Svět skončil. Tíha lidské mysli se zhroutila do sebe. Nejsou nic. Já jsem. Nevím, kým jsem byla, ztratila jsem paměť. Ale znám Annu. Psala si deníky. Věděla, co se stane v tom proklatém roce. Díky těm zápiskům vím, kdo byla. Vím, kdo jsem. Jsem Anna. Ale musím si je číst neustále. Nemám paměť a zapomínám. Ale žiji. Nejsem jako oni.
Jenže já potřebuji najít někoho, jako jsem já. Musím najít někoho, kdo se mnou bude mluvit, kdo bude přemýšlet a kdo mě bude brát na vědomí. Potřebuju společnost. Samota je ubíjející. A také mi dochází jídlo. A když nebudu mít jídlo, skončím jako oni. A já nechci požírat lidi. Chci zůstat člověk, proto nesmím ztratit zájem o realitu okolo a nesmím se nechat unést bolavě pulzujícím srdcem, které mi nařizuje, abych to vzdala.
Proto chodím po ulicích, chodím mezi nimi a pozorně si je prohlížím. Nesmí mi uniknout ani jedna tvář, protože musím dávat pozor na někoho, kdo má jiný pohled. Na člověka, který na mě bude hledět s takovou uvědomělostí, jako já na něho. Člověka, pro kterého musím žít. A tak jsem odsouzena tiše kráčet o samotě mezi jinými.
Chodím v kruzích. Špatně si pamatuji, v jakém domě bydlím,
(je to panelák)
a bojím se, že kdybych zašla příliš daleko, nenašla bych cestu zpět. Chodím vždy stejnou trasou. Ven, směrem k poště, obejít obchod, dál až k malému náměstíčku a zpět okolo hřiště a knihovny, ještě obejít panelový dům naproti tomu, kde bydlím a zpět domů. Doma chvíli zůstat, odpočinout si, nabrat síly a vyrazit na další pochůzku.
Chodím i čtyřikrát denně. Ale je to k ničemu. Je to stále stejné, pořád dokola. Dokonce i poznávám různé tváře. Oni také chodí v bludných kruzích, stejně jako já. Myslím, že si to ani neuvědomují, že už to jsou jenom schránky bez duše, stín toho, co dříve bývali.
Často se jim snažím uniknout. Někdy už pohled na ně je nesnesitelný. Samota a bolest mě prudce svírají, žal prostupuje mým tělem a to propadá panickému třasu. Bolestné slzy se derou zpod víček silně a násilně, ale přesto jim jsem vděčná, že aspoň na okamžik odplavují hořkou samotu a beznaděj. Po nocích hodně bdím. Bojím se usnout. Bojím se, že přijdou a sežerou mě. Vím, že je to nepravděpodobné, ale jejich mrtvolné tváře mě děsí i ve snech. Obkličují mě ze všech stran a utahují smrtelné smyčky. Pomalu se ze mě snaží udělat jednu z nich. Kvůli nim propadám do depresí a panického nářku, sebelítostí nad tím, že jsem sama. Děsí mě každý den a každou noc, čekají na okamžik, kdy mě zlomí a následně vtáhnou svými chtivými prackami mezi sebe s konejšivou jistotou, že je lepší být mrtvý, nežli živý. Proto chci utéct.
Ale nemůžu. Nemůžu, protože bych nenašla cestu zpět a umrzla bych. Ale jednou jsem se opovážila za hranici náměstíčka. Je tam park. Je útulný a klidný. Často sedávám na jednom z kamenů u břehu malého jezírka. I když je hladina zamrzlá, sem tam kupy sněhu a stromy holé a děsivě se tyčící k obloze, je to uklidňující. Málokdy se tu objeví jeden z nich. Proto je tu klid. Žádné prázdné oči ani mumlavé nesmyslné proroctví. Jenom já a nic.
Snažím se představám o nich uniknout tak, že hledím na nebe. Bílé mraky se líně převalují jeden přes druhý. Občas z nich padá sníh. Je zvláštní. Někdy ho padá hrozivá spousta, ale je měkký jako peřina a krásný, jindy z oblohy padají malé krůpějky, které řežou do tváře a jsou nepříjemné. Ale to se stává málokdy, několikrát do týdne z nebe padá voda.
(Prší.)
Ale neustále se z ní sype sníh. Ale divný sníh. Není ledový, ale ani teplý. A když dopadne na dlaň, neroztaje, ale rozpadne se.
(Jako spálený papír.)
Udivuje mě to. Nikdy jsem to neviděla. Vím to. Sníh mi něco říká, určitě ho znám z… dřívějšího života. Ale ten drolící se sníh neznám. A nedokážu si to nijak vysvětlit. Frustruje mě to. Ale ne tolik, jako oni.
Představuji si, jaké to bude, až najdu svého člověka. Živě si dovedu představit, jak mi pohlédne do očí. Jiskra nechápavosti, plamínek zvědavosti, radost z dosažení svého cíle. Nesmělé zastavení, pozdrav, dialog. Štěstí.
Ale třeba to bude jinak. Třeba narazím na celou skupinu takových lidí. Nebo oni na mě. Možná jsou někde poblíž a hledají mě, hledají přeživší, aby společně...
(Co?)
Aby společnými silami obnovili svět, jaký býval. Třeba mi pomohou si vzpomenout. Co když jsou doopravdy někde tady? Určitě ano, už čekám příliš dlouho na to, aby to ještě odkládali. Určitě tu někde jsou a hledají zbytky civilizace.
Proto musím chodit. Procházet okolo němých tváří a rozhlížet se po záchraně tak, jako oni pátrají po mně. Musím to dělat, i když po nocích sedím schoulená pod peřinou, strachem a bezmocí nechávám otřásat se mé tělo a pevně k sobě tisknout plyšovou ještěrku.
Protože jenom tak mám jistotu, že dělám vše pro to, abych se zachránila.
Abych zůstala naživu.
***

A ještě text, který se do duelu nedostal, ale za přečtení také stojí =)

Čtrnáctý duel
téma - deníkový zápis
zádrhel - z pohledu někoho jiného, než jste vy
atmosféra - komedie, parodie, cokoli, u čeho se čtenář zasměje =)
rozsah - jak vám to vyjde, ale nejlíp od dvou, do čtyř stránek A4 (ve Wordu písmo Times New Roman, velikost 12 a jednoduché řádkování)

Doufám, že tentokrát je zadání širší a prací dojde více! =)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Annet Annet | E-mail | Web | 3. dubna 2011 v 19:40 | Reagovat

Samé psaní... Toho se nezúčastním,ale budu se těšit na vaše práce. :-)

2 Le fille Ash Le fille Ash | E-mail | Web | 3. dubna 2011 v 22:25 | Reagovat

Hlásím se! Snad stihnu něco sesmolit :)

3 Chiara Povera Chiara Povera | E-mail | Web | 4. dubna 2011 v 11:23 | Reagovat

Ráda bych se zúčastnila, pokud je ještě místo. Téma je fajn ;)

4 S.. S.. | Web | 4. dubna 2011 v 16:06 | Reagovat

[1]: Má slova ;).

5 maglaiz maglaiz | Web | 4. dubna 2011 v 16:10 | Reagovat

Také se hlásím, ale potřebovala bych vědět, kam to poslat :-D

P.S. Vadilo by kdyby to bylo staršího data a už uveřejněné? :-)

6 Charlie Charlie | Web | 4. dubna 2011 v 16:46 | Reagovat

zkusím :-D

7 Opti-Mystique Opti-Mystique | E-mail | Web | 4. dubna 2011 v 18:43 | Reagovat

To se mi líbí :) třebas něco sesmolím :D můj život je v poslední době až příliš vtipnej.. i když asi jenom pro ostatní :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama