Aurora - Dvanáctý duel

26. března 2011 v 11:02 | Sussanah |  Aurora

Moji snílci!
Dnes mám svou premieru jako skutečný autor (respektive redaktor, autoři jste vy!), ne jen jako zástupce. Držte mi teda palce, ať mi to jde stejně dobře, jako to šlo Brunetě! =) Která vám tímto vzkazuje, že jí budete děsně chybět! A třeba se k nám ještě někdy vrátí. Teď jí čekají přijímačky na gympl, tak jí budeme společně držet palce a přát stěstí! =)
A abych se dlouho nevykecávala, povídky, které se zúčastní duelu, najdete pod perexem.



1)Rozhodnutí

Zapadající slunce barvilo obzor do růžova. Všude bylo ticho, jen občas se sem se zbloudilým závanem větru donesl hluk vzdáleného velkoměsta. A oni tam seděli celou tu dobu nehnutě. Její hlava opřená o jeho rameno a jeho ruka obtočená okolo jejího pasu.
Poslední sluneční paprsek zmizel za vzdáleným obzorem a ona hluboce vydechla.
"To byla nádhera." On se k ní naklonil a políbil ji do vlasů. "Půjdeme sem ještě někdy?" zeptala se.
"Ne." Nechápavě se na něj zadívala, zatímco on jí jemně položil ruce na tváře. "Nepůjdeme, protože budeš mrtvá." Prudkým pohybem jí otočil hlavu a zlomil jí tak vaz. Její oči byly stále otevřené a dívaly se na něj tím nechápavým dětským pohledem, který ho vždycky dokázal rozhodit. Ještě chvíli seděl vedle její chladnoucí mrtvoly a díval se, jak ulice města pomalu ožívají jednotlivými světýlky, na tu vzdálenost menšími než světluška. Nakonec vstal a tiše slétl dolů do města.
V jeho bytě na něj už někdo čekal. Byla to žena, ale byla jiná než všechny ostatní. Měla dlouhé fialové vlasy a šedivé oči protkané stříbrnými nitkami. Když přiletěl, seděla na křesle a listovala si Annou Kareninou.
"Výtečně," promluvila, když ho uviděla. "Zajímavá kniha, mimochodem."
"Nečetl jsem ji," pokrčil rameny. "Ale když to říkáš..."
"Zabils ji?"
"Myslíš, že bych se tu ukázal, kdyby ne?"
"No jo. Mám pro tebe další."
"Proč? Proč to musela být zrovna tahle?"
"O tomhle už jsme mluvili. Já nevím. Jen předávám rozkazy. A vyřizuji, co se stane, jestliže rozkazy nebudou splněny."
"Měla mě ráda. Vážně ráda."
"Mohl bys mi zopakovat, co jsi?"
"Nástroj."
"Čí?"
"Boží," procedil skrz zaťaté zuby. "Co tam s ní udělá? Hm? K čemu mu bude?"
"Jestli se ti to nelíbí, nemusíš to dělat. Vždycky máš na výběr. A jsem si jistá, že moc dobře znáš své možnosti, proto děláš tohle, i když se ti to tak příčí."
"Proč já?"
"Ne," zakvílela. "Už znova ne. Tenhle rozhovor jsme měli a už ho znova mít nebudeme. Chceš další jméno, nebo si vymyslíš vlastní způsob." Na poslední dvě slova dala důraz.
"Kolik jich ještě bude?"
Zalistovala svým sešitem. "Zdá se... To není možné, zdá se, že tahle bude poslední. Ten čas ale letí."
"To tedy ano," odpověděl potichu.
"O to víc máš proč pospíchat. Tady je složka, všechno už znáš." Podívala se na hodinky. "No nic, musím letět, za deset minut mám být v Sydney. Čao." S těmi slovy se jednoduše rozplynula a zanechala ho opuštěného v jeho bytě. Opatrně se natáhl pro složku a začal číst. Zarazila ho hned první věta a rychle začal listovat, aby našel fotku.
"PROČ?" zařval z okna a rozplakal se. Doteď to byl jenom obchod - pár let bude zabíjet nejrůznější dívky a za to mu bude odpuštěno a umožněno vrátit se zpátky nahoru, kam patří a odkud byl kdysi vyhozen omylem - ale právě teď to přestalo být obchodem. Teď se to začalo týkat jeho rodiny.
Díval se na fotku své mladší sestřičky a slzy mu stékaly po tvářích. Byl maličký krůček před návratem nahoru, ale aby se tam dostal, musel by zabít svou sestru. Svou jedinou a milovanou sestru. Teď, víc než kdy jindy, si nadával za svoji hloupost. Za to, že se tenkrát nerozhlédnul, když přecházel silnici. Za to, že nahoře poslouchal, co neměl. Za to, že na tu pitomou schůzku šel, i když nechtěl. Byl svržen jako zrádce, ale brzy se přišlo na to, že tam byl v podstatě omylem. Ale každý návrat nahoru musí být vykoupen, proto i on měl pět let vraždit nevinné dívky na Jeho rozkaz. Za začátku se na nic neptal, byl rád, že se bude moci vrátit nahoru, ale postupem času mu stále víc vrtalo hlavou, co s těmi dívkami nahoře zamýšlí. Nikdy se to nedozvěděl a nikdy se to ani dozvědět neměl. Což by se dalo snést, kdyby se mezi všechny ty zavražděné dívky neměla přidat jeho sestra.
Jak řekl posel, znal své možnosti. Po přijetí úkolu to bylo o to jednodušší: splnění = spása; nesplnění = cesta dolů. A dolů nikdo nechtěl. Nikdo.
Otřel si slzy a rázně vstal. Ty dívky se určitě mají nahoře dobře, není důvod se bát. Sice sestřičce zkrátí život na zemi, ale pak spolu budou moci být nahoře, ona mu jistě odpustí, pochopí ho. Roztáhl křídla a oknem vylétl z bytu. Chvíli jen tak plachtil nad městem, ale pak se opatrně snesl k domu, kde dřív bydlel.
Na trávník před domem se linulo světlo a byla slyšet hudba. Zarazil se. Možná to nebyl nejlepší nápad zabít ji v den jejích narozenin. Postával na příjezdové cestě, ale pak se rozešel ke dveřím. Jestli to má někdy udělat, tak teď.
Když vešel dovnitř, nikdo si ho nevšimnul a on se vydal do patra. Vzpomínky se mu zjevovaly v hlavě při každém kroku.
Když byl malý, tak z těch schodů spadnul a zlomil si ruku.
A tady si zase ze zábradlí zadřel několikacentimetrovou třísku.
Pozor, tenhle schod vrže.
V téhle chodbě vždycky zkoušel přemety.
Tohohle obrazu se dřív bál.
Nevěřil, že těch vzpomínek v sobě nosí tolik, myslel si, že většinu z nich dávno zapomněl, proto to teď bolelo o tolik víc. Vzpomínky na jeho život...
Konečně došel před dveře svého pokoje. Bál se je otevřít, ale nakonec to udělal. Nic se nezměnilo. Nechali to tak, jak to bylo. Na stěně plakát s Crosbym hned vedle Metallica. Přes židli přehozený hokejový dres Pittsburghu. Na stole vyskládané učebnice a vkoutě odhozený batoh ze školy. Uniforma ležela složená na posteli - jedna z mála změn, kterých si nakonec všimnul. Byl si jistý, že on jí tam nechal zmuchlanou. Největší překvapení na něj čekalo hned vedle uniformy - opravdu tu nechali všechny jeho věci. Nevěřícně se natáhl po notebooku a zapnul ho. Bylo to neuvěřitelné. Napadla ho šílená myšlenka, že by někomu mohl poslat mail, něco jako pozdrav ze záhrobí. Ale ještě dřív, než se vůbec počítač načetl, někdo otevřel dveře.
Byla to mladá dívka a když ho uviděla, nebyla daleko od toho, aby začala křičet.
"Co tady děláte?" zeptala se nakonec.
"Prosím, uklidněte se."
"Co jste zač? Přišel jste to tu vykrást? Hm? Co chcete?"
"Ne, já jsem přišel na oslavu, ale..." zmlknul, nevěděl co říct.
"Co děláte v tomhle pokoji? Sem nikdo nechodí. Nikdo!"
"Já se omlouvám. Potřeboval jsem si odpočinout od toho hluku a tak jsem šel sem, nevěděl jsem, že sem nemůžu."
"Já vás neznám," řekla dívka podezřívavě a natáhla se po vypínači. Pokoj zalilo světlo. "Panebože," vykřikla a přimáčkla se na dveře.
"Amando?" zeptal se opatrně.
"Jacku? Co... Ale... Ty..."
"Amando. Klid. Jsem to já. Teda ne tak docela. Umřel jsem a pak, a teď... To je na dlouho. Co ty?"
"Jak? Jakto že tu jsi? Co jsi? Duch?"
"Ne. Já... Já ti musím něco říct. Jsem anděl. Připletl jsem se, kam jsem neměl, a proto jsem tady. Dali mi šanci se dostat zpátky, ale musím udělat něco, co nechci. Něco, co mě bude bolet. Ale víš, když mi odpustíš, všechno půjde líp. Jen mi musíš věřit. Věříš mi?" Vychrlil to na ni v rekordním čase.
"Jacku, o čem to mluvíš? Co odpustit? Co jsi udělal?" Zmateně se na něj dívala.
"Já..."
"Amando?" ozvalo se z chodby.
"Hned jsem zpátky," houkla Amanda do chodby. "Musíte to chvilku vydržet beze mě."
"To jsou tví kamarádi?"
"Ano. Z univerzity, dostala jsem se na tu psychologii, jak jsem chtěla," rozzářila se. "Ale ty to určitě víš, dohlížíš na mě, viď?"
"Ale, už nebudu moct. Budeš to muset zvládnout beze mě," odpověděl a snažil se zadržet slzy, které se draly na povrch.
"Cože? Proč?"
"Odpustíš mi?"
"Samozřejmě, ale co ti mám odpustit?"
"To, že už se nikdy neuvidíme. Promiň."
"Ale Jacku..." To byla poslední slova, která slyšel, protože si z krku strhl stříbrný přívěšek, který tam měl, a obestřela ho temnota.
Amanda se ještě chvíli dívala na místo, kde se její bratr-anděl rozplynul, ale nakonec sešla do přízemí za svými přáteli. Nechápala význam bratrových slov a ani ho chápat nechtěla.

***

2)Oslava

"Tumáš ty děvko! Jak se ti to líbí, hm?" řval na mne z plna hrdla a surově bil. "Chtělas´ zdrhnout, co?" křičel a mezi každým slovem na mé křehké tělo dopadla další rána. Snažila jsem se zakroutit hlavou, ale svaly mě neposlouchaly. Nemohla jsem se bolestí hýbat. Hůl mého manžela mi stále dopadala na záda, ruce, ramena, nohy...byla jsem zničená. Pokaždé, když ho začaly bolet ruce, do mě začal kopat. Bylo to snad ještě horší…
"Tohle si nezvykej!" zahulákal, než do mne naposledy kopl. Když vystoupal po dřevěných schodech a otevřel dveře, upadla jsem do tišivého a konejšivého bezvědomí. Neslyšela jsem už, jak se s hlučným vrznutím otevřely kovové dveře, sklepení zalilo světlo. Neviděla jsem, jak se mu na tváři objevil zlostně-bolestný výraz. Vyšel a se skřípotem za sebou zabouchl dveře, které pak zamkl na dva těžké západy.

Pět minut. Jen takto krátkou dobu jsem nevnímala okolní dění. Mé tělo se to muselo naučit, kdyby se vrátil. Kdyby mne takhle viděl, byl by ještě víc naštvaný a bylo by to ještě horší. Zavřela jsem oči a své zmučené tělo schoulila do jediného suchého rohu ve sklepě. Odněkud kapala voda. Z toho zvuku jsem se mohla zbláznit. Zima mnou třásla, ale skoro jsem ji necítila. "Zřejmě jsem ztratila i schopnost cítit chlad," pomyslela jsem si, jen se třásla. Byla jsem vysílená. Dříve to takové nebylo. Chtěla bych znovu žít. S touto myšlenkou jsem upadla do milosrdného zapomnění.

"Miláčku, nespi." řekl a políbil mne na rameno. Jediný úd, co mi vykukoval zpod peřiny. Trochu jsem se v obrovské manželské posteli zavrtěla a tím zakryla i rameno. Kyle se jen uchichtl.
"Notak, lásko. Už je skoro poledne," zkoušel mne dál dostat z postele. Nehodlala jsem ho poslechnout. Ve vyhřáté posteli mi bylo tak krásně. Povzdechl si. "No tak dobře, jak chceš…" poznamenal záhadně. Chvíli se nic nedělo a mně to začalo být docela vtipné. Cítila jsem, jak se zvedl z postele a tiše ji obešel. Pomalu mne začal odkrývat a pokaždé, když odkryl nové místo, políbil mne na něj. Když se dostal ke konci ruky, rychle jsem se otočila, chytila ho za ruku a stáhla k sobě na postel.
"Hej, co to." začal svou stížnost, kterou jsem umlčela něžným polibkem. Přitulila jsem se k němu a složila hlavu na jeho rameno. Moje ruka automaticky objala jeho hrudník.
"Broučku..proč bych měla vstávat…?" zeptala jsem se špatně hraným rozespalým hlasem.
"Protože máme za dvě hodinky jet do Madridu."
"Už?!" odpověděla jsem lehce zděšeně. "Proč jsi mi to neřekl dřív?" zeptala jsem se s lehce sarkastickým podtónem v hlase a začala jsem se zvedat.
Kyle mne zadržel, vlastně znovu shodil vedle sebe. "Tss...když ti řeknu, že máme za dvě hodinky někam jet, vstáváš… Jak si to představuješ?" odtušil s hravými plamínky v očích.
"Ale, to víš...znáš mě," odpověděla jsem s úsměvem na rtech.
"Až moc dobře…" poznamenal a znovu mne políbil. "Miluju tě."
"Já tebe taky," odpověděla jsem.

Sklepením se rozlehl těžký dusot nohou. Odemknutí dveří trvalo déle než obvykle, ale přesto se po chvíli s hlučným lomozem otevřely. Světlo jimi pronikající zalilo temnou místnost a dopadlo přesně na mne. Schoulenou a spící v rohu. Skřípot dřevěného schodiště byl ještě žalostnější, když se zlostným dupotem a těžkým krokem došel ke mně. Byla jsem již jen na hranici mezi bděním a sněním. Jako bych ho zpovzdálí slyšela. Vytáhl mne za vlasy do stoje a dal mi pěstí. Kdyby mne nedržel za rameno, bouchla bych se ještě o zeď a znovu bych se sesunula k zemi.
"Co si sakra myslíš, že děláš?!" zařval. Slyšela jsem ho, jako kdybych byla v nějakém sudu, nebo něčem takovém. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposled něco jedla. Bude to nejspíš tím, že už je to hodně dlouho. Nedokázala jsem se ani udržet na nohou.
"Notak dělej, odpověz mi!" zase na mě zařval a tentokrát mnou prudce zatřásl. "Tohle není žádná noclehárna, slyšíš mě?!"
Podlomily se mi nohy a já se svezla po zdi na zem. Myslím, že jsem se i bouchla do hlavy, ale tím si nejsem jistá. Chvíli se na mě jen díval, ale pak mne zase vytáhl na nohy a tentokrát mnou smýkl doprostřed místnosti. Do té největší kaluže, co ve sklepě byla. Bylo mu to jedno. Roztrhal na mne cáry hadrů, co jsem měla místo oblečení a odhalil tím mé na kost vyhublé tělo.
"Za všechno se dnes musí platit..." poznamenal s krutým podtónem v hlase. "Chtěla by sis zase pohrát s taťkou..? Hm? Co říkáš?" zeptal se. Zákeřnost v jeho hlase nebyla nepostřehnutelná. Zvolna si začal rozepínat kalhoty. Věděla jsem, čeho je schopen, ale nemyslela jsem, že by kdy zašel až tak daleko… Kalhoty mu spadly ke kotníkům, pod nimi nic neměl. Zřejmě se na to připravoval. Jeho úd se v celé své úctyhodné délce tyčil do výšky. Poklekl ke mně a surově mi roztáhl nohy. Chvilka zaváhání a pak do mne hrubě pronikl. Nabodával mne na své kopí a současně mne fackoval, štípal a kousal. Slané slzy se mi koulely po tvářích a z úst mi uniklo jedno tiché "Ne." Pak jsem znovu upadla do bezvědomí. Již jsem nevěděla, co se mnou provádí a ani kdy dokončil svou potřebu. Prostě nic. Temnota se přikradla do mé mysli a uhnízdila se v mých snech. I to bylo ale dobré. Nemohlo se mi znovu zdát o minulosti.

Přála jsem si, abych se neprobudila. Stále jsem byla ponořená do vody. Tentokráte ale jí bylo více. Alespoň jsem měla ten pocit. "Ne, to bude jen blouznění," řekla jsem si. Neměla jsem sílu ani otevřít oči, abych se podívala, kde to jsem. Zdálo se, že voda rozehřívá mé tělo a kolem voněla vanilka. Tedy alespoň myslím, že to byla vanilka. Už je to dlouho, co jsem ji cítila naposledy. Jemná záře trochu prostupovala přes má víčka. Zničehonic na mne jemně sáhla něčí ruka. Lekla jsem se a skoro i vykřikla, kdyby mi známý hlas nezašeptal do ucha konejšivá slova.
"Opři se, lásko. Umyju tě. Jsi příliš slabá." zašeptal. Ten hlas jsem znala. Odněkud mi byl známý. Poslechla jsem. Majitel hlasu udělal přesně tak, jak řekl. Měla jsem i čisté vlasy. Ve vaně jsem znovu usnula. Probudila jsem se v obrovské manželské posteli s nebesy. Bylo mi krásně teplo. Muž, o němž jsem se správně domnívala, že mne umyl, vedle mne ležel a pozoroval mě. Všimla jsem si, že se na mne usmívá.
"Dobré ráno, miláčku. Jak se cítíš?"zeptal se. Měla jsem slepené rty a pálilo mne v krku, takže jsem nemohla mluvit. Jen jsem ze sebe vydala jakési zachrčení.
"Ššš. Nenamáhej se. Chceš se posadit?" odtušil. Přikývla jsem. Pomohl mi do sedu a podložil mne spoustou polštářů, abych měla pohodlí. "Chceš něco k pití?" Znovu jsem přikývla. On na chvíli odešel a přinesl mi sklenici chladné vody s brčkem. Můj vděčný pohled svědčil za vše. Opatrně jsem do sebe pomocí brčka vpravila dostatečné množství vody. Po pár hodinách začal můj žaludek dokonce vyznačovat pocit hladu.
Celý den se o mne krásný neznámý staral a snesl by mi modré z nebe.
"Proč to děláš?" zeptala jsem se k večeru ještě trochu chraplavým hlasem.
"Protože máme výročí," odtušil a na chvíli odešel. "Mám pro tebe překvapení." řekl se zvláštním výrazem ve tváři, když se znovu vrátil a položil mi do klína podnos s poklicí. Když ji odklopil, dívala jsem se na krásně zdobený nugátový dort se šlehačkou.
"Dělal jsem ho sám," poznamenal. Podívala jsem se na něj s díky v očích.
"Je nádherný," jevila jsem se nad ním. Nakrojil ho a kousek dal na talíř.
"Chceš pomoct, nebo to zvládneš sama?" zeptal se s vlídným úsměvem.
"Zvládnu to." odpověděla jsem a on mi podal onen talířek a přidal k němu lžičku. Rozklepanou rukou jsem kousek odkrojila a ochutnala. Byl vážně výtečný. Nabídla jsem mu, ale odmítl, takže jsem ho snědla sama. Zbytek dortu uklidil, aby se neroztekl. Sedl si vedle mne na postel a já se mu schoulila do náruče. Dívali jsme se na nějakou hloupou romantickou telenovelu, ačkoli jsem je nikdy neměla ráda.
"Miluju tě, Kyle."
"Já tebe," odpověděl. Po nějaké době mé tělo znovu uchvátilo bezvědomí. Tentokrát už navždy. Účinky arzenu byly vysvobozující. Mé tělo je přímo žádalo.

"Promiň, musel jsem... Zabíralas´ místo jiné."

***
Čas na hlasování v anketě máte do zítřejšího večera. Počítám, že kolem osmé se tu objeví zadání nového kola, včetně odkazů na povídky, které se do duelu nedostaly.
Prosím, omluvte případné zdržení! =)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Opti-Mystique Opti-Mystique | E-mail | Web | 26. března 2011 v 12:18 | Reagovat

Obě dvě jsem četla se zatajeným dechem a dlouho jsem přemýšlela pro kterou z nich hlasovat. Nakonec jsem zvolila tu první, líbí se mi ta poetika "padlého anděla" ...

2 Majda Majda | Web | 26. března 2011 v 13:50 | Reagovat

Obojí je to tak smutné a napínavé... Nevím nevím pro koho hlasovat.
Myslím že pro číslo jedna, tak nějak mě to více zaujalo.

3 Annet Annet | E-mail | Web | 26. března 2011 v 15:35 | Reagovat

Hlasovala jsem pro jedničku, protože mám dojem, že něco na způsob dvojky už jsem někde četla... ale jsou obě výborně zpracované. :-)

4 Kaori Kaori | Web | 26. března 2011 v 17:16 | Reagovat

Obě povídky jsou pěkné.
V první mě ale vadily časté větné zádrhele a celé se mi to zdá takové nedotažené. Konec mě nijak neuchvátil, chtělo by to dovysvětlit spoustu věcí. Vím, že to v jednorázovce moc nejde, ale stačí i náznaky :) Navíc je to příběh až moc podobný spoustě jiných.
Na druhé povídce zase nebylo co pokazit. Vysvětlení nutné není a o utrpení se píše dobře, autorka zvolila dobrou cestu. Ale ten konec, že zabírala místo jiné, mne trochu zklamal.
Nicméně u mě vyhrála rozhodně povídka druhá :)

5 Nel-ly Nel-ly | Web | 26. března 2011 v 17:17 | Reagovat

těžké rozhodování, hlavně, když v tomhle nemám žádnou praxi ani pravomoc, ale nakonec mě nejspíš víc oslovila první povídka... částečně ze stejného důvodu, jako psala Opti-Mystique

6 Lily Lily | Web | 26. března 2011 v 23:37 | Reagovat

Obě povídky jsou nádherné. Autorům skládám velikou poklonu.

7 Pajushe Pajushe | Web | 27. března 2011 v 18:38 | Reagovat

krásné:-) zatím je to vyrovnané:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama