Aurora - konec sedmého kola

19. února 2011 v 12:10 | Šílená Bruneta P =) |  Aurora
Ahoj Snílci.
Dnes nebudu říkat, že týden uběhl jako voda. Říkám to pokaždé, a podle mě je to víc než jasné =D Bohužel, mám pro Vás špatnou zprávu. Na e-mail mi přišla jen jedna soutěžní povídka, a tím pádem se tento týden duel nekoná. Docela mě to mrzí. Chápu, že někteří prostě nemají čas, a proto jsem zvýšila počet soutěžících na tři, ale jak je vidět, stále to nepomáhá. Prostě mě to mrzí. A jelikož chci aspoň jedné soutěžící dopřát pocit té malé slávy, máte zde její povídku. Její autorkou je Wraithomilka Nass, a povídka je na téma Na kometě.
Banner - Aurora (úzký)


Všude kolem bylo naprosté liduprázdno. A neuvěřitelné ticho. Jen nade mnou se třpytilo hvězdné nebe. Jako by mi hvězdy chtěly říci: "Jen se ničeho neboj, ty to zvládneš!" Ale já to nezvládnu. Začíná se zvedat vítr. Vím to, protože rozechvívá moje dlouhé vlasy. Jindy by to byl ten nejkrásnější pocit na světě, ale teď mne spíše dost děsí. Mám strach. Ale i ty tři měsíce na nebesích se na mě usmívají. Že bych snad měl oblohu na své straně? To by mohla být obrovská výhoda! Tak jo, jdeme na to. Nejdřív si musím najít nějaký úkryt. No jo, ale kde? Vždyť široko daleko je jen pustá rovina, několik nízkých skalisek a kolem moře písku.
A tak jsem se vydal na dlouhou a pravděpodobně i naprosto zbytečnou cestu. Ani nevím, jak dlouhý úsek jsem přešel, ale bloudil jsem vskutku velmi dlouho. A přitom okolí vypadá stále stejně! Jako bych se ani na krok nepohnul z původního místa!
 Musím si na chvíli odpočinout. Cesta byla opravdu vyčerpávající a podle očekávání i zbytečná. Vypadá to, že počasí už horší nebude a nepředpokládám, že by na téhle pustině dokázal žít nějaký živý tvor, který by mě mohl ve spánku nějak ohrozit. Pošel by hlady, jako nejspíš pojdu i já. Mám jen jedinou možnost. Moc dobře vím, bojím se, ale stejně nemám na vybranou. Musím ji chytit. Ughr!!!! Zajímalo by mě, jak to dokázali ti přede mnou.... Vždyť já ani nevím jak! Holýma rukama to nemohu nikdy zvládnout! Snad ji alespoň zahlédnu, třeba mi přinese i trochu štěstí....
"Prosím, pomozte mi!" volám, klečíce a hledíce k nebesům, "vydejte mi ji, slibuji, že se jí nic nestane a že vám ji pak v pořádku vrátím! Prosím!"
Nic. Zdá se, že můj dojem z náklonnosti oblohy byl zcela mylný. Nic naplat, opravdu ji budu muset chytit sám. Jé, to bude ostudy, až se všichni dozvědí, že jsem to nezvládl. Už od narození mne považovali za slabocha. Podle nich je totiž nezdařený porod přikládán za vinu dítěti. Ani obřad přijetí jsem neabsolvoval v klidu. Nakonec jsem byl přijat, ale za tu cenu, že budu až do smrti nosit nálepku fňukala a vyvrhele. A teď se to jen potvrdí. Stařešinové dozajisté prohlásí: "My to říkali, že tohle budižkničemu to nemůže nikdy zvládnout, a že je to ostuda celého rodu!"
Hele, to je ona! Je moc daleko, i kdybych se ihned rozeběhl a bez přestávky běžel, jak nejrychleji dokážu, stejně bych k ní nedoběhl včas, zmizela by za horizontem. Přesto to zkusím, nemám co ztratit a navíc je to moje jediná naděje na úspěch.
Už mne opouštějí síly, zpomaluju, ale ona, jako by se ani nepohnula. To není možné!? V tuhle dobu by mi už dávno měla zmizet z dohledu. Seberu všechny zbytky svých sil a rozeběhnu se nanovo.
Zdá se mi to, nebo jsem se skutečně přiblížil?! Konečně mám pocit, že by se to i mohlo povést! Jenže síly už mne zase opouštějí.... Přitom jsem tak blízko! Ale co to? Neeee!!!! Její záře začíná rudnout. To znamená, že už mizí za obzorem! Počkej na mne!
Nabral jsme poslední dech a doběhl až k ní. Ba ne, ona nemizí za obzorem, ona leží. Opuštěná a bezbranná. Její síla ochabuje, proto ustavičně rudne. Normálně by se měla jen těsně mihnout kolem planety, aby ji všichni na povrchu viděli a něco si přáli. Tahle to spíš naprala rovnou do planety, dopadla na zem a těď.... umírá.
"Hvězdičko, copak se stalo?"
"Achich..... Nech mě!" odvětila silně podrážděně.
"Proč se mnou nechceš mluvit? Jsme tu sami dva a ani jeden z nás se odsud nejspíš nedostane...."
"No jo," rozhodla se nakonec, "měla jsem splnit zkoušku dospělosti. Vždycky jsem byla všemi ostatními strašně podceňovaná a já už to skoro měla! No, a v tu chvíli jsem vylétla z kurzu a mířila rovnou sem. A teď..... Za chvíli už tu budeš zase sám.
"Ale ne, uvidíš...."
"Jak to tak vidím, tahle planeta je dočista pustá. Jak ses sem vlastně dostal ty?"
"Řekněme, že podobně jako ty."
"Neříkej, že taky zkouška dospělosti?!"
"Taky."
"Aha. A jak vypadá taková zkouška dospělosti u vás lidí?"
"Mno," zaváhal jsem, neboť by nebylo zrovna rozumné jí to říkat, rozhodně ne teď. "Není to nic zajímavého a stejně bys tomu ani nerozumněla...."
"Tak to zkus, beztak nemáme co dělat, můžeš mi povědět aspoň něco."
"Ne, opravdu ne," vykrucoval jsem se.
"No tak ne," svolila kometa zaraženě, nejspíš jí nešlo do hlavičky, proč mi tak vadí mluvit o takové "prkotině". Nebyla hloupá. Chvilku jsme si ještě povídali o spoustě jiných věcí a pak jsem se položil vedle ní.
"Dobrou noc, hvězdičko!"
"Dobrou noc," odpověděla unaveně, ležení na zemi ji nesmírně vysilovalo.
Když jsem se probudil, neotevřel jsem oči hned. Chvíli jsem doufal, že se mi celý včerejší den pouze zdál, že zas ležím ve svém křivém stanu, a že mne za chvíli přijde vzbudit matka. Ale bohužel. Ležel jsem vedle hvězdičky, přesně tak, jak jsem si tam večer lehl.
Ale ona.... Je oranžová, slábne čím dál tím víc.
"Jak ti je?"
"Mám pocit, že tě za chvíli opustím...."
"Ne, to se nestane," snažil jsem se ji uklidnit, ale věděl jsem, že nemám pravdu. Dříve nebo později se to stane vždycky. Jenže jsem vskutku mizerný lhář.
"Stane se to, a ty to moc dobře víš."
"Vždyť musí existovat ještě nějaká možnost, jak tě zachránit!"
"Ne, není. Vždyť mne ani neznáš, proč mi chceš pomáhat?"
"Zvykl jsme si na tebe."
"Nepovídej, za jeden večer?"
"Jo," přitakal jsem, "a navíc...."
"Navíc co?"
"No, víš, jak jsme se včera bavili o té zkoušce dospělosti....?"
"Jasně. Za žádnou cenu jsi mi nechtěl prozradit, v čem spočívá."
"No....," zaváhal jsem. Stále ještě jsem si to mohl rozmyslet. "Spočívá v tom, že daný mladík je vysazen na naprosto neobydlené planetě a má se s pomocí svých schopností dostat zpátky na svou planetu."
"Co je to za hloupost? To přece není možné!"
"No, vlastně to zas tak nemožné není."
"A ty snad víš, jak se odsud dostat? Hádám, že ne, protože jinak už bys tu se mnou nebyl."
"Je tu jeden způsob.... Ale to po tobě nemohu žádat."
"Po mně?"
"Jo."
"Takže, jak přesně zní to zadání?"
"Chytit mladou kometu a za její pomoci doletět až domů, kde je během slavnostního zakončovacího obřadu se všemi poctami vrácena nebesům."
"A tos mi to nemohl říct už včera?!" Ležela jsem ti u nohou a měla mnohem více síly, měl jsi větší šnaci na úspěch, mohl ses zachránit aspoň ty."
"To jsem po tobě nemohl chtít, byla jsi příliš zesláblá...."
"A teď jsem snad méně? Včera jsi to po mně žádat nemohl a dnes můžeš?"
"Řekl jsem ti to jen proto, abys to věděla, než...."
"Než zemřu?"
Nezmohl jsem se na další odpor, už to nemělo smysl. Místo toho jsem ji objal. Bylo mi jí líto. Stalo se však něco, co bych nikdy nečekal. Ona.... se nadnesla! Okamžitě jsem přerušil objetí.
"Ty se vznášíš! To není možné! Tak leť, rychle!"
"Ne, díky tvému objetí jsem k tomu získala sílu, jestli poletím pryč, tak jedině s tebou!"
Ve vší slávě jsme doletěli až nad mou planetu. Byl to nádherný pocit, letět na kometě. Všichni na mě zírali, jak na zjevení.
A víte, co jsem se dozvěděl? Tohle přede mnou totiž nikdo nedokázal. Stařešinové si na mne tento nemožný úkol vymysleli jen proto, aby se mne zbavili..... Mizerové.

Tvoje povídka se velice povedla. Naprosto dokonale jsi vystihla zadané téma. Nemůžu si pomoci, ale i přes to, že zezačátku dílo působí poněkud pochmurněji (nejspíše pro to, že nálada chlapce nebyla nejlepší) mi přijde strašně roztomilé =D Potlesk!


I vy můžete vyjádřit svůj názor, stačí jen napsat do komentářů :)
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dragita Dragita | Web | 19. února 2011 v 13:45 | Reagovat

opravdu nádherná povídka, téma si vystihla perfektně :-D  :-D já na to neměla odvahu :-D

2 Kiara Kiara | E-mail | Web | 19. února 2011 v 14:19 | Reagovat

Nádherná povídka ;)

3 lady-dariel lady-dariel | Web | 19. února 2011 v 14:35 | Reagovat

krásně napsaný :) ale aspon jedna včera ses vztekala že nepřišla ani jedna :Da chtěla si zabíjet :D:) a věř tomu kdybych uměla psát přihlásila bych se:D

4 Wraithomilka Nass Wraithomilka Nass | E-mail | Web | 19. února 2011 v 16:12 | Reagovat

Hej!!!! Já chci soutěžit! :-( :-D :-D
Chvilku jsem přemýšlela, jestli nemám napsat na téma, jak jsem byla na hokeji (Kometa Brno :-D)
Ještě jsem tam dodala drobné detaily, ale už vám novou verzi posílat nebudu, budete si ji moct přečíst na mém blogu.

Jinak děkuji všem za pochvaly, vážím si toho. :-)

5 Ynne Ynne | Web | 19. února 2011 v 17:38 | Reagovat

nevím, kam to napsat...
ale tohle... nějak... zobrazuje se to tak jenom mně? :/
http://img.janforman.com/?id=Nepojmenovany1np3p.png

6 lady-dariel lady-dariel | Web | 19. února 2011 v 17:42 | Reagovat

[5]: design s eteprv nastavuje proto :)

7 CC CC | Web | 19. února 2011 v 17:50 | Reagovat

páni...je to nádherné. kdybych patřila mezi snílky, taky bych něco napsala, ale snad to tento víkend vyjde...

8 Nass Wraithomilná Nass Wraithomilná | E-mail | Web | 10. května 2012 v 16:14 | Reagovat

Fuu, to je kýčovitý! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama